Září 2013

Nedotknutelní

21. září 2013 v 19:49 | Alea |  Básně
Tváře, tváře, tváře -
všichni jsou v nich stejní.
Slza v slze,
slova v duze -
nepolapitelní.

Skoro bych si přála
vlastní oči otevřít.
V dávném mýtu
duše krytu
nech to všechno odeznít.

Ráno, jasné ráno.
Kapky rosy v tváří hraně.
Slunce kreslí
bílým uhlem
koutky úst mých vyrovnaně.
V odraze svých vlastních dlaní
všichni stále stejní.
Tak jsme tady, tak jsme tady -
neuchopitelní.

Prsty, co si s prachem hrají,
lesknoucí se příslib hvězd.
Cosi vědí, cosi znají,
v tváři tichu zašeptají
jemnou výtku na protest.

Nelze dohnat, nelze chytit.
Kroky,
v trávě šlépěje.
Když se země zachvěje.
Nelze dohnat, nelze chytit,
v suchých stéblech padat.
Vznítit.

Vždyť jste všichni stejní.
My jsme tady, my jsme tady -
nepolapitelní.



Se svou pravdou

19. září 2013 v 19:09 | Alea |  Básně
Oči, co na tvou tvář hledí,
zmrazený krvavou pěstí.
S bolestí těch, kteří vědí -
slzy, co cestu si klestí.

Nevnímáš, neslyšíš, odmítáš -
pravdu, co na kusy rveš.
Nemůžeš, nemůžeš pochopit,
ačkoliv sám tolik chceš.

Důvodům se tváří zhouby
nejistě rukou svou potřeseš.
Praskají ledové klouby
s bolestí, co nikdy nesneseš.

Páv, který peří si strhal
hvězdami zkouší se obklopit.
Člověk, co v slunce se vrhal
s pravdou, co nemůžeš pochopit.



Stranger things have happened yet

16. září 2013 v 11:56 | Alea |  Mé myšlenky
První, co mě napadne při pohledu na nový vzhled blogu, je slovo ňuňatý.
Vlastně ani nevím proč. Možná je to kvůli tomu, že je zase o trochu jemnější než ty předchozí (solidně měknu, ha!), k některým mým vrcholně depresivním básním se vyloženě nehodí, nebo protože by mě ani neudivilo, kdybych na blogu s podobným vzhledem objevila FF o Justinu Bieberovi či něco podobně... řekněme nevkusného (sláva bleskovkám!)
Ale jsem celkem spokojená. Vezmu-li v potaz své schopnosti co se grafiky týče, mohlo to dopadnou mnohem, mnohem hůř, takže nakonec můžu být ráda, že jsem ráda, že ano. Ten starý design už mi pomalu lezl krkem.

A navíc jsem momentálně sama doma s mírným nachlazením. Tedy... včera jsem ještě myslela, že umřu, protože takhle mizerně už mi fakt dlouho nebylo, ale ráno jsem se vzbudila a - tralalá! - ...bylo mi hej!
Takže teď sedím u počítače, pomalu, ale jistě likviduji krabici papírových kapesníků, které se válí všude kolem, a leju do sebe švestkový čaj po litrech, jako kulisa zapnutá televize a ME ve volejbalu žen.
Krásný to nástup podzimu. Takhle jsem si opravdu představovala první měsíc školy... ačkoliv hádám, že zrovna jí můžu za svou indispozici poděkovat. Máme tělocvikáře sadisty. Ani v sebemenším jim nevadilo hnát nás v pátek dopoledne ven (a to máme ještě ke všemu tělák první dvě hodiny... zabít!!) a pak nás tam další hodinu v té kose mučit.
Ačkoliv jedno té naší profesorce musím nechat - když začalo lehce krápat, nechala si nás v tom mrholení jenom zaběhnout sprinty, a pak nás pustila dovnitř. Zlatá žena.



Nádherná písnička. Hádám, že se mi za chvíli omrzí, vezmu- li v potaz, že si ji v sluchátkách přehrávám pořád dokola a dokola... ale stejně!

A drobná poznámečka nakonec... Kolik by se tady našlo čtenářů Teritoria? Přesněji řečeno - jak moc se mám snažit s další kapitolou a datumem jejího zveřejnění? Buďme upřímní - jsem líná. Sakra líná. A poslední dobou toho mám nad hlavu. Je tu možnost, že Teritorium na nějakou dobu pošlu k ledu a budu se soustředit na jiné aktivity... ale záleží jen na vás.

Nikdy jako ty

15. září 2013 v 12:48 | Alea |  Básně
Jak slova, co unikají
skrz zavřené rty.
Všechno, co vím, je, že nikdy
nebudu jak ty.
Jak slova, co unikají,
měnící se v dým.
Možná že už vytušily
jediné, co vím.

Možná, že už pochopily,
že lítost vždy prohrává.
Možná, že už dochází jim,
že nikdo se nevzdává.
Možná, že už pochopily,
jak se věci správně mají.
Možná, že nám naslouchaly,
možná, že nás lépe znají.

Možná, že jen vzpomínaj na
starý dobrý časy.
Jak slova, co unikají
skrz slepené řasy.
Možná, že vše vytušily -
slyší, co my slyšíme.
Možná, že jen pochopily,
jak my dva se lišíme.



Klavír

11. září 2013 v 16:42 | Alea |  Básně
Vadnoucí poupata
na klapkách klavíru
v mlhavém závoji
déšť šitý na míru
s pocitem bezmoci
stuhou jsou spoutány
v notovém papíru
listy se prohání

Tóny se ztrácejí
ve větru šelestu
podzimu šumění
v děsivém orchestru
Všech stromů koruny
v kruhu se hádají
a listy pouští se
a listy padají...





Melodie prasklé struny

1. září 2013 v 14:10 | Alea |  Básně
Jedna z mých novějších věcí :). Snad se bude líbit...