11. kapitola - Blízký, avšak vzdálený II

4. dubna 2013 v 15:35 | Alea |  Teritorium



Shannon seděla v lavici a znuděně se opírala bradou o ruku sevřenou v pěst. Zlehka ťukala propiskou o dřevěný povrch lavice, otráveně sledujíc profesorku, která s nesmírně zaujatým výrazem čmárala na tabuli prapodivné vzorce a něco vykládala. Shannon to však šlo jedním uchem dovnitř a jedním ven.
V porovnání se situací, do které se vlkodlaci Lethal Valley za posledních pár dní dostali, byly takové hovadiny jako jsou známky z matiky vyložené malichernosti. Ale musela tu být. Musela tu sedět, čučet do blba a předstírat, že je jako ostatní. Že je normální. Že je člověk. Obyčejná holka, která o vlkodlacích leda tak četla v nějakých přitroublých fantasy knihách.

Zavřela oči. Myslí jí proudila spousta neuvěřitelných vjemů... zvuků, chutí, vůní, které k ní přicházely ze všech stran. Tikání hodin. Pach tlejících rostlin stojících na parapetu, o které uklízečka patrně několik týdnů ani okem nezavadila. Jedoucí auta, praskání štěrku pod jejich koly a tiché bručení motoru. Stromy. Vítr. Ptáci. Škrábání propisek. Mačkání papíru. Nádechy. Výdechy. Bijící srdce. Mírné odkašlání. Šoupání nohou o linoleum.
Zhluboka se nadechla a našpicovala uši, tak aby k ní každá z těchto na první pohled nevýznamných maličkostí mohla projít a zanechat za sebou ostře pálící stopu v její hlavě.
Není normální. Není, nemůže být, nikdy nebude. A nemá žádnou cenu se o to pokoušet.

"Deanová," zasyčel za ní kdosi ostře a Shannon sebou prudce trhla. "Deanová, nespi, sakra!" Otevřela oči, propiska jí vyklouzla z rukou a s klepnutím dopadla na desku lavice, zatímco její majitelka se otočila dozadu.
Scaper. Jak jinak. Tmavé vlasy měl neuspořádaně rozježené, na sobě tmavé triko a mikinu, jejíž rukávy si vykasal až po lokty. Obrátila se zpět a zastrčila si pramen hnědých vlasů za ucho.
"Co chceš?" zašeptala tiše a sklonila se nad své poznámky. Příliš tiše na to, aby jí mohl kdokoliv ze třídy slyšet, ale dost hlasitě na to, aby ji zaznamenal on. Zavrtěla se a olízla suchou a popraskanou kůži svých rtů.

Neodpověděl. Krátce se ohlédla, aby spatřila, jak se Scraper krčí nad kouskem papíru a smolí na něj jakýsi vzkaz. Jeho ruka lítala nad útržkem téměř nadlidskou rychlostí a Shannon se na něj nespokojeně zamračila a obrátila zpět. Neměl by se chovat tak nápadně. Někdo by ho mohl vidět.
Vedle ní přistála na lavici zmuchlaná papírová kulička. Rozhlédla se, zda-li ji někdo nepozoruje, obzvlášť profesorka, která stále stále něco čmárala na tabuli, a rozbalila ji.

Jak je na tom Olivia? D.

Povzdechla si. Opět papír zmačkala a hodila do tašky, kterou měla položenou u kotníků vedle tvrdé a nepohodlné školní židle.
"Je v pohodě," sykla koutkem úst a zamračila se. "Nemusíš si dělat starosti."
Tohle s ním opravdu nechtěla řešit. A už vůbec ne ve třídě plné lidí.
"Prosím," zašeptal. Otočila se. Smutně se na ni pousmál a prosebně nakrčil obočí, takže Shannon s povzdechem zavrtěla hlavou a natáhla se do tašky pro kousek papíru, který od něj před chvílí obdržela.
Cvakla propiskou a skousla si ret.

Vážně je v pohodě. Co já vím, tak je s Ally. Nic jí nechybí, Jason jim dovezl nějaké jídlo, pití, deky a knížky. Je v bezpečí, věř mi. Nemusíš si dělat starosti, nedovolím, aby se jí něco stalo. S

Zmuchlala útržek a hodila ho dozadu přes rameno, aniž by se nějak nahnula nebo odtrhla zrak od tabule. Neohlédla se, aby zjistila, zda vzkaz doputoval na místo určení. Věděla, že to chytí.
Těsně za ní se ozvalo tiché šustění papíru, které jí napovědělo, že Scraper už se k psaníčku dostal. Na chvíli se zarazil, zvuky, které vydával rozbalováním drobného kusu papíru, utichly, ale pak se mírně naklonil dopředu, až pod ním zlehka zavrzala židle a papírek hodil zpět na Shannoninu lavici. Chňapla po něm a schovala ho do kapsy.
"Díky," vydechl a vrátil se zpět. Stále hleděla kupředu, v ruce propisku a ztuhle sledovala profesorčin výklad.
Mírně přikývla.
"Za málo," zašeptala nazpět a sklonila hlavu.

---

"Ally?" oslovila drobná brunetka blondýnku sedící naproti ní u velikého, kulatého stolu.
"Hmmm.?" vzhlédla tázaná a ve smaragdových očích se jí stejně jako na tváři objevila stopa mírného úsměvu.
"Je to dost dobrý," kývla Olivia hlavou směrem ke svému otřískanému talíři plného zeleninového rizota.
"Že jo?" zakřenila se blondýnka a nabrala na vidličku další sousto. "Mám tohle jídlo ráda, ale doma ho nemůžu vařit moc často, taťka rizoto zrovna dvakrát nemusí. Říká tomu krmivo pro králíky," ušklíbla se s nepatrným zavrtěním hlavy nad jeho zabedněností.
"Mě to chutná," trhla Olivia rameny. "Jsem na takový věci zvyklá, mamka hodně často dělá podobný jídla - to kvůli bráchovi. Je vegetarián," podotkla s mírným úsměvem.
Ally šokovaně povytáhla obočí.
"David? A vegetarián? Děláš si srandu?" ani se nepokoušela zakrýt šokovaný tón hlasu a pobavený úšklebek, který se jí objevil na obličeji.
"Ne, mluvím vážně. Ale ode mě to nemáš, jasný?" ujišťovala se honem. Ally se zakřenila a přikývla.
"Neboj... Jenom mi to přijde zvláštní. David a vegetarián..." pomalu ta slova převalovala na jazyku, jako by se snažila otestovat jejich význam, a zavrtěla hlavou. "To až povím Shannon," uculila se a pobaveně se na Olivii zazubila. Ta pouze pokrčila rameny a odložila vidličku vedle talíře.
Ally zabubnovala prsty o stůl.

"Dáš si ještě?" kývla směrem k hrnci položenému na menším sporáku a tázavě naklonila hlavu, až se jí několik pramínků vlasů svezlo do obličeje.
"Ne-e," zatřásla Olivia hlavou. "Jsem plná. Ale děkuju," pousmála se zlehka a odsunula prázdný talíř společně s příborem od sebe.
"Tak fajn," pokrčila Ally rameny, stoupla si a pomalu začala sbírat prázdné talíře. Olivia se odsunula od stolu a natáhla se pro poloprázdný hrnec stojící uprostřed. Avšak dřív, než kolem ho stihla popadnout, srazila hřbetem sklenici ležící vedle, která lehce zavrávorala a přehoupla se přes okraj stolu.

Mimoděk vyjekla, s přimhouřenými víčky čekala nevyhnutelný tříštivý náraz, který měl podle všeho následovat hlasitému pádu, ale jediné, co zahlédla, byla Allyina paže, která bleskovou rychlostí vystřelila a zachytila skleněnou nádobu.
"Ty vole," vyklouzlo Olivii z pootevřených rtů, zatímco vykulila oči a snažila se postřehnout, co že se to vlastně stalo. Ally se uchechtla a Olivia prudce zatřásla hlavou, stále nevěřícně zírající na sklenici v její ruce.
"Působivé, že?" ušklíbla se blondýnka. Olivia přikývla.
"Člověk by řekl, že za ty roky bych si na to mohla pomalu zvyknout," vydechla.
"A ono pořád nic, co?" nadhodila zvesela blondýnka, přičemž Olivia se krátce uchechtla.
"Tak nějak," pokrčila rameny.

Ally mírně povytáhla koutky úst, sklenici položila zpět na stůl, vzala talíře, které šoupla do dřezu a pustila na ně vodu.
Olivia se zvedla, popadla poloprázdný hrnec a postavila ho na provizorní kuchyňskou linku, pohled stále upřený na starší dívku, která si zrovna mokrýma rukama odhrnovala z očí pramínky vlasů, které se jí uvolnily z rozcuchaného culíku.
Pomalu se vrátila zpět a opřela se zády o desku stolu. Dlaněmi sevřela její okraj, zamyšleně pozorovala svou "věznitelku" a lehce naklonila hlavu na stranu.

"Jaké to je?" zeptala se po chvilce ticha, přerušovaného pouze cinkáním nádobí a zvukem tekoucí vody. Ally překvapeně vzhlédla a nechápavě se zamračila, obočí stáhla do tenké linky, zatímco položila poslední talíř na odkapávač a ruce si otřela do kalhot.
"Co myslíš?"
"Tohle všechno," máchla Olivia rukama kolem sebe. "Jaké to je být vlkodlak?"
Ally se na okamžik zarazila. S dlaněmi stále přilepenými na stehnech, jak se snažila zbavit posledních kapiček vody, co jí na nich ulpěly, se na Olivii upřeně zadívala. V zelených očích se na okamžik něco nepopsatelného, na tváři se jí objevil mírný, zasněný úsměv, při kterém zavrtěla hlavou a přešla k Olivii. Stejně jako ona se zády opřela o stůl, ruce založené na hrudi, a zhluboka se nadechla.

"Je to... úžasné," pronesla, otočila se na ní, s jiskřičkami v očích, a zářivě se zazubila. "Je to tak... intenzivní. Všechno kolem se najednou stane tak výrazné, každý zvuk, každý detail, najednou vidíš, slyšíš a cítíš o tolik víc než předtím. Jako by někdo najednou rozsvítil světlo a ty si vše kolem konečně viděla zcela jasně."
Hleděla upřeně před sebe, blonďaté pramínky kolem tváře jako zlatavou svatozář, koutky lehce zvlněné.
Olivia se pousmála.
"Musí to být nádherné," podotkla a naklonila hlavu na stranu.
Ally krátce přikývla.
"To taky je. Ačkoliv... trvá hodně dlouho, než si na takový život zvykneš," povzdechla si. "Začátky jsou vždycky těžké. Není zrovna dvakrát snadné ovládat všechnu tu sílu, rychlost, vlka, co se v tobě probouzí... Obzvlášť při první proměně mívají čerství vlkodlaci velké problémy."
Promnula si dlaní krk, sklopila hlavu a zadívala se na jeden ze suků v prknech pokrývajících celou podlahu. Nepravidelné tmavé kruhy přerušující jinak dokonale zbarvené dřevo.

O první proměně toho od svého bratra a celkově všech Západních slyšela celkem hodně... a obvykle to nebylo zrovna nic pěkného. Takoví vlkodlaci se neumí příliš ovládat. Při první proměně se tedy musí počkat, dokud nebudou schopni ovlivňovat svou přeměnu a transformovat se zpět, a do té doby musí být... odklizeni. Někam, kde nebudou schopni blížit jak sobě, tak ostatním. Většinou je nejsilnější a nejrychlejší ze smečky zaženou vysoko do hor, kde mají na rozdíl od nich poměrně velkou šanci, aby je udrželi mezi ostrými, horskými štíty. Jsou zvyklí na takové podmínky, na rozdíl od čerstvých vlkodlaků, a docela se tam vyznají.
Ovšem tak i tak je to poměrně dost nebezpečné.

Olivia si lehce skousla ret, jak se obrátila na sovu společnici. Ally měla vyrovnaný, zadumaný výraz, smaragdovýma očima těkala od rohu k rohu a světlé obočí zamyšleně svraštěné. Když si však všimla brunetčina zvídavého pohledu, povzbudivě se usmála.
"Nemusíš si dělat starosti," ujistila ji laskavě. "Zní to hůř, než jak to doopravdy vypadá." Hmmm... tak o tom by se dalo směle pochybovat. "A navíc... kolik že ti je? Čtrnáct?"
"Jo," přikývla Olivia.
"Tak vidíš. Ty máš ještě tak rok času, než se přeměníš a staneš se vlkodlakem. Být tebou, tak na to teď nemyslím a užívám si normálního života, jak jen to jde."
"Já vím," povzdechla si brunetka a potřásla hlavou, ruce pevně semknuté okolo okraje dřevěné desky stolu. "Jenom... prostě mě to zajímá. Jaké to bude, až..." konec věty nechala tázavě doznít.
"S tím si nemusíš dělat starosti," ujistila ji znovu Ally. "Vážně. A navíc... pochybuju, že by v něčem takovém nechal David svou malou sestřičku samotnou."
Olivia se ušklíbla. Ne, to opravdu nehrozilo.



11. KAPITOLA I ║ 12. KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Teriotorium?

Ano 62.5% (45)
Ne 37.5% (27)

Komentáře

1 Knihofil18 | 5. dubna 2013 v 8:46 | Reagovat

Jééééj... Ally a Olivia, mám ich dve rada. :) To, ako Ally popisovala, aké to je byť vlkolakom, ma dostalo. Vážne... pretože vo väčšine kníh a poviedok sa upíri, vlkolaci a iné príšerky chcú stať ľuďmi. Tu sa mi práve toto páči - že vlkolaci majú radi sami seba, aj tých vlčkov, na ktorých sa menia. :)
Teším sa na ďalšiu kapitolu.

2 Ænag | E-mail | Web | 6. dubna 2013 v 19:31 | Reagovat

U mě možná múza stojí, ale tady jede na nové vyparáděné motorce.
Je to fakt zase krásně napsané:) Jako vždy, obdivovala jsem tedy hlavně tu první část ve škole. Je taková mile povědomá, taky bych si přála hodit dozadu kuličku papíru a vědět, že ji ten druhý chytí:)
P.S. Vzbudila jsi ve mně přání stát se vlkodlakem... (hmm, ale na to asi nemám;))
P.S.S. Psala jsi mi, že bys ráda další kapitolku z mé papovídky - mohla bych se Tě zeptat - jaký máš názor na ichformu (čiže nepřekážela by Ti případně při četbě?:))

3 Hejlynka | Web | 7. dubna 2013 v 21:00 | Reagovat

Moc hezká kapitola. Ten jejich rozhovor je moc hezky napsaný a je tam moc zajímavě popsáno co se děje po první proměně...:)

4 Vera | Web | 8. dubna 2013 v 18:55 | Reagovat

tlející kytky :DDD to mě nejvíc rozesmálo :D - vzpomněla jsem si na naši třídu, kam už po zkušenostech z minulých let žádný zelený orstliny ani nedávají - vždycky je ti naši třídní dementi několik měsíců nezalili a po třech měsících tam té vody najednou nalili snad kybl, takže to shnilo :D
Líbí se mi, že má David takovou starost o svou mladší sestřičku, je vidět, že mu na ní vážně záleží stejně tak, jako je fajn, že se Ally tak hezky stará o Olivii...možná se vážně začíná chovat tak trošku..zvláštně (jak jsi naznačovla v té druhé části...), ale třeba to je tím, že je porostě jenom milá, i když člověk nikdy neví :D
Ricky je nejvíc borec :D, začínám ho mít ráda jako svou nejoblíbenější postavu v téhle povídce :P

Jinak se mi vážně dost líbí, jak prokládáš ty rozhovory jiným textem, jakože jak  mezitím popisuješ zase další okolnosti který se staly mezitím :)
skvělá práce! a jen se omlouvám, že čtu kapitolku s takovým zpožděním.

5 Natali | Web | 17. dubna 2013 v 21:13 | Reagovat

To je zase nádherná kapitola! :) Hrozně moc se mi líbí popis těch zesílených vjemů Shannon (nebo jak to nazvat :D) a taky rozhovor Ally a Olivie - ty dvě holky jsou úžasné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama