Odtržení - 1. kapitola

20. března 2013 v 16:17 | Alea |  Odtržení

Áno, nezdá se vám to :). Opravdu jsem dopsala první díl.



Nepřítomně jsem se ramenem opírala o pouliční lampu, ruce založené na prsou, pravidelně se zvedajících v rytmu mého dechu, a sledovala, jak si podává ruce se všemi svými kolegy a mile se s nimi loučí. Letní slunce mu kreslilo v krátkých hnědých vlasech lehce nazlátlé proužky, díky zářivému úsměvu, který mu pohrával na obličeji, se jeho tvář rozjasnila a kolem očí a širokých úst se objevily drobné, téměř neznatelné vrásky.



Věděla jsem, že nemusím být takhle daleko. Věděla jsem, že není důvod, proč se před ním schovávat a postávat takhle v ústraní. Věděla jsem, že mě tak i tak nemůže vidět... stejně jako ostatní z jeho společníků. Nikdo z těch rozesmátých, vtipkujících mužů, kteří si uvolňovali kravaty a svírali v rukou černé kufříky plné nejrůznějších dokumentů, neměli ani sebemenší ponětí o tom, že každý jejich krok sleduje horda strážných andělů... včetně mě.

Věděla jsem, že nemá smysl držet se takhle daleko, ale i tak mě mírně uklidňovalo pomyšlení, že má přítomnost mu zůstane za všech okolností skryta. Mohla jsem ho pozorovat jako tichý účastník a zároveň se vyhýbala pohledům ostatních strážných andělů, majících na starosti zbytek těch zaneprázdněných manažerů. Postávali za nimi, létali ve vzduchu... byli zkrátka všude. Nebe bylo celé pokryté bílými strážci, skrz které téměř nebylo vidět slunce. Trochu klaustrofobické. A zrovna tady, před hlavním sídlem jedné z největších obchodních společností ve městě, kde byla i pro obyčejné smrtelníky hlava na hlavě, jsem se nemohla téměř ani pohnout, abych nenarazila do nějakého člověka nebo jeho strážce, který mi posléze věnoval shovívavý pohled typu jo-já-vím-jaký-to-je a dál spěchal za svým svěřencem.



Rozloučil se. Stále s tím samým rozjařeným úsměvem zamával svým kolegům s lehkým kývnutím hlavy se otočil na podpatku a namířil si to ke svému naleštěnému volvu. Odpíchla jsem se od lampy, oči stále upřené na jeho mizící záda a nespokojeně se zamračila, když se začal prodírat skrz všudypřítomný dav a rychlým, rázným krokem překonával vzdálenost dělící ho od jeho vozu. Odhrnula jsem si černý pramen vlasů z obličeje, zastrčila ho za ucho, lehce se mi vlnil podél brady a lechtal mě na hraně čelisti. Jako anděl jsem necítila vedro, útočící na mě ze všech stran, ale i tak mě jímal zvláštní pocit, zatímco jsem pozorovala rozpálené chodníky a lehce nafialovělou oblohu, která stejně jako z plna sil zářící slunce oslepovala zpocené kolemjdoucí a odrážela se od rozžhaveného asfaltu a betonu. Bylo mi to nepříjemné. Ne kvůli tomu, že bych se stejně jako ostatní potila v těch silně nepohodlných formálních oděvech, ale proto, že mě ta pustá obloha, přerušovaná bílými křídly andělů strážných, zkrátka znervózňovala. Fialové stopy táhnoucí se od obzoru k obzoru, ztrácející se na hranici horizontu, zlehka se dotýkající holých střech lesu mrakodrapů rozprostírajícího se všude kolem.



Kráčela jsem rychle, ruce v kapsách bílých, plátěných kalhot s vytahanými koleny, které tak akorát pasovaly na mojí postavu a byly natolik pohodlné, že v případě běhu či boje by nijak zvlášť nepřekážely. Což bylo při mém povolání - dá-li se to tak nazvat - skutečně nezbytné.

Proplétala jsem se mezi bílými strážci, kteří mi více než kdy jindy připomínaly doktory v nějaké rušné, prestižní nemocnici, rojící se na chladných, bílých chodbách, jejichž barva oslňovala a oslepovala stejně jako slunce s fialovou oblohou.



Téměř jsem cítila, jak se mi podrážkami tmavých, pečlivě udržovaných tenisek, dere na chodidlo žár, který vyzařoval rozpálený beton rozprostírající se všude kolem jako veliké, jednolité, šedé moře. Jako by jeho horký povrch snažil rozpustit podrážku, která by se poté s hlasitým syčením změnila v neforemnou, kouřící se hromádku gumy, zamořující okolí štiplavým pachem pálícího se plastu.



Sledovala jsem jeho záda v černém obleku, která mi pozvolna splývala mezi ostatními muži, kteří mi se svými černo-bílými oděvy nedávaly moc možností rozpoznat mezi nimi JEHO. Nohy se mi míhaly, jedna vedle druhé, zatímco jsem za ním kráčela a proplétala se skrz dav, který mi více či méně úspěšně křížil cestu. Sluneční paprsky mě oslňovaly, hrály si s horkým, stojatým vzduchem plným prachu, který se tetelil nad rozpálenou zemí a těkal mi před očima. Zamrkala jsem a dala si na oči tmavé sluneční brýle, které mi do té doby přidržovaly tmavé vlasy místo čelenky. Připadala jsem si jako nějaký tajný agent z amerických akčních filmů. Ale aspoň to uchránilo můj zrak před všudypřítomným, otravným světlem.



Soustředěně jsem naklonila hlavu na stranu, mé pravidelné, rázné kroky mě nesly přes asfaltové moře plné obchodních magnátů a bílých strážců. Viděla jsem ho. Jasně, zřetelně, jeho postava zářila na kraji parkoviště jako měsíc uprostřed temné oblohy. Právě vytahoval z aktovky klíče, hledal mezi zaparkovanými auty to své a rozhlížel se na všechny strany, až mu paprsky kreslily ve vlasech jemné, světlé proužky, které se díky pohybu jeho hlavy míhaly ze strany na stranu.



Bílí strážci. Andělé, kteří společně s lidmi zaplňovaly prostor před budovou, vzájemně se mezi sebou proplétaly a ztráceli se jeden druhému v pulzujícím, neutichajícím davu. Je zvláštní, jak vám svět připadá malý, když jste strážný anděl.

Soukromí? Tak na to zapomeňte. Nový význam slova samota, který mi během mého krátkého působení jako strážného anděla vštípil jediné. Nikdo není nikdy sám.

Bílí andělé. Jsou zkrátka všude.

Každý krok a každý nádech.



Ovšem každá věc má svůj rub i líc. Bylo by naivní myslet si, že svět je jenom bílý... nebo jenom černý.

Černí andělé. Nikdo z nás je nemůže vidět - jejich sféra a naše sféra jsou světy, které se zkrátka nedotýkají. Tak vzdálené, jak jen to jde, avšak tak blízké, že téměř cítíte jejich pochmurnou přítomnost.

Nevidíte je. Ale... zkrátka víte, že tu někde jsou. Cítíte je. Neustálý příslib smrti, ze kterého vás mrazí. Připomínka toho, že stačí chvilka, a... všechno je pryč. Malá nepozornost, která se platí životem. Vteřina... a je po všem.

Otřásla jsem se a zrychlila, s bušícím srdcem jsem sledovala, jak nastupuje do auta a s hlasitým prásknutím zavírá dvířka. Jako by mi náhlá vzpomínka na temné anděly připomněla, jak moc je tohle vše křehké.

Stačí chvilka... a je po všem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hejlynka | Web | 21. března 2013 v 19:46 | Reagovat

Je to krásná kapitola.Tahle povídka vypadá velice zajímavě...:)

2 Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:00 | Reagovat

Vau, krásna kapitola. Parádne opísané scény ako vždy. Úplne som si vedela predstaviť, že cez krídla anjelov strážcov nie je vidieť slnko a tú mrazivú energiu smrti temných anjelov. Ďákujem za tento príjemný čitateľský zážitok... :))) teším sa na ďalšiu kapitolu ;))

3 Nalouwi | 22. března 2013 v 18:42 | Reagovat

Krásná kapitola!! :)

4 Angela | E-mail | Web | 22. března 2013 v 19:04 | Reagovat

Wow! Nádhera! Je to naprosto úžasné... Úplně mi to vyrazilo dech. :) Hrozně moc se těším na další díl. :D

5 Toni | 22. března 2013 v 22:37 | Reagovat

Bombové... Tvůj styl psaní mám moc ráda...

6 NikaRoovy | E-mail | Web | 22. března 2013 v 23:33 | Reagovat

Páni! Vážně úžasné. Opravdu se mi hrozně líbí, jak píšeš. Překrásně se to čte, úplně jsem se do toho vžila a nemohlo mě to pustit! A i ten nápad je zkrátka skvělý. Moc se těším na další kapitolu. A dávám si na blog banner. ;)

7 Zoey | Web | 23. března 2013 v 13:16 | Reagovat

No tedy!
Opravdu se ti to vyvedlo povedlo :) Moc se mi to líbí, ať chceš nebo ne :D Je tak dál, prosím moc :)

8 Ænag | E-mail | Web | 25. března 2013 v 17:38 | Reagovat

Jako vždy jsem si všimla nové kapitola nejpozději ze všech, ale to mi nebrání v tom, abych ji nezhltla teď.
Úžasné, wow, krása, jak to děláš, těším se na další díl, až se to pořádně rozjede:)

9 C.V.O.K. | E-mail | Web | 25. března 2013 v 18:46 | Reagovat

Jéééj niečo nové :) Prezmenu nie chlpaté, ale operené :)
A ako inak.... Sľubné. Čítala som pomerne veľa "anjelovín" a môj osobný názor na ne po prečítaní bol - všetky sú rovnaké, všetky sú o tom istom. V prípade takýchto vecí som už rovnako skeptická, ako s upírovinami, ak nie ešte viac :D No toto... Dávam tomu šancu, pretože sa mi neskutočne páči, ako je to písané. Opäť je badať tvoj rýdzi štýl - jemne, plynulo, opisom to cele dovedieš do dokonalosti. Zaujala ma tá druhá strana. Dobro, zlo a človek medzi tým. Hm, zaujímavý trojuholník, ako som povedala, nie som zarytý fanúšik, ale toto zatiaľ rozvoniava veľmi lákavo. :) Pekne si ma navnadila na pokračovanie, dúfam, že pribudne čoskoro. :) Päť hviezdičiek, lajk a moja pozornosť do budúcna ;)

10 Knihofil18 | Web | 25. března 2013 v 19:57 | Reagovat

Nový náhľad na anjelské príbehy. Niečo také som už dávno nečítala. Myslím, že si sa s touto kapitolou pekne vyhrala, páči sa mi to. Tá pekná metafora s čiernou a bielou. Za toto ťa zbožňuje. Milujem metafory. Práve na tomto texte bolo vidno, že si aj talentovaná básniřka (neviem, ako sa to povie po slovensky) - našla som tam metafory aj metonýmie aj iné básnické prostriedky. Čo sa týka štýlu písania, čítalo sa to ako po masle. Neskutočne dobre. Prvá osoba ti ide rovnako dobre ako tretia.
Anyway, na prvú kapitolu to ško dobre. Ku koncu sa vystupňovalo napätie a ako si to ukončila... teším sa na ďalšiu kapitolu, zatiaľ som z tejto poviedky nadšená. :)

11 Vicky | Web | 31. března 2013 v 19:26 | Reagovat

wow, úžasný! Ty popisy... nádherné! =D Všechno dokonalé, jsem zvědavá na toho, koho sleduje. ;) Jenom škoda, že mi ta kapitolka tak rychle uběhla...:) Moc se těším na další díl. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama