11. kapitola - Blízký, avšak vzdálený I

10. března 2013 v 12:08 | Alea |  Teritorium


Nečekané, ale je to tady :). Jedenáctá kapitola. Kratší než obvykle a taková jaksi o ničem, ale já osobně jsem ráda alespoň za to :D. Snad jste za ten měsíc nezapomněli, o co vlastně v povídce jde...


"Pšššt! Buď zticha, vždyť ji vzbudíš!" Pokojem otřásla hlasitá rána a Olivia se nespokojeně zamračila.
"Ricky, ty idiote, co to zase blbneš?"
"Co já? To ono samo..."
"Jasně, a já jsem Zoubková víla...
Olivia potichu zamručela a přetočila se na druhý bok. První sluneční paprsky jí lehce šimraly na zavřených očích a hledaly si cestu skrz dívčinu klidnou, doposud spící tvář. Zamlaskala a nakrčila obočí, jak ji nenadálý nápor světla udeřil do dosud semknutých víčkách.
"Vidíš, já ti to říkala, vzbudils jí..."
"No jo pořád."

Olivia si mohutně zívla a mírně pootevřela oči. Tenký pruh světla ji na okamžik téměř oslepil, ale pak krátce zamrkala a rozhlédla se kolem. Posadila se, takže jí tlustá deka, pod kterou spala, sklouzla z ramen a usadila se na klíně. Znovu zívla, projela rukou rozježenou kštici hnědých vlasů a zmateně se rozhlédla kolem. Rozespale mhouřila oči a trhaně mrkala.
"Ránko," ozvalo se vesele a Olivia sebou prudce trhla. Na jedné z židlí okolo kulatého stolu trůnícího základně východních seděla Ally a zářivě se zubila. Vedle ní stál opřený vysoký, kudrnatý kluk s rozpustilým úsměvem a roztomilými ďolíčky. Olivia překvapeně nakrčila obočí a se zmateným výrazem, hodným čerstvě probuzeného člověka, je oba přejela pohledem.

"Ahoj," zamumlala a znovu si zívla, div si pusu neroztrhla. "Kolik je hodin?"
"Něco po osmý," odpověděla Ally s mírným úsměvem. "Spalo se ti dobře?" Olivia krátce přikývla.
"Jo," odpověděla tiše a zmateně zamrkala. Skrz okna do místnosti proudilo světlo, které si razilo cestu skrz poodhrnuté vyšisované a našedlé závěsy, které svým materiálem nápadně připomínaly vytahané pytle. Shodila z nohou deku, kterou položila vedle na gauč a spustila nohy na zem. Boty, které si předchozího večera před spaním zula, ležely vedle pohovky - tak, jak je nechala. Natáhla se pro ně a začala se do nich s menšími obtížemi soukat. No co, je osm ráno, člověk nemůže čekat žádné zázraky.

"Dáš si něco k snídani?" zeptala se kudrnáč s tázavě povytaženým obočím. Olivia se krátce zamyslela, ale pak váhavě přikývla, až jí několik hnědých pramínků vlasů sklouzlo do obličeje.
"To by bylo fajn."
"OK. Máme tu chleba, nějaký cereálie a v ledničce je možná sejra či něco takovýho," prohlásil a rozpačitě se podrbal na hlavě. "Vím, není to nic moc, ale nejsme tu na takové dlouhodobější návštěvy zvyklí," pokrčil omluvně rameny.
"To je dobrý," trhla Olivia koutky vzhůru ve špatném náznaku úsměvu. Zastrčila si pramínek vlasů, který se jí kroutil podél brady, za ucho a složila ruce do klína.
"Taťka slíbil, že se tady během poledne staví a přinese nějaké zásoby," doplnila svého přítele Ally a věnovala Olivii milý úsměv. Ta pouze přikývla a dál těkala pohledem z jednoho na druhého.

Na to, že bylo tak málo hodin, a podle Olivie v tuto denní dobu většina normálních lidí ležela ve svých postelích a spala, vypadali oba dva celkem čile a svěže. Nejspíš to byla zase jedna z těch vlkodlačích vychytávek - Olivia nikdy nemohla pochopit, jak to, že David vypadá i po několika ubohých hodinkách spánku nádherně odpočatě, ačkoliv měl předchozí noc hlídku až do bůhvíkolika hodin a do postele se dostal těsně nad ránem.
Kudrnáč - Ricky nebo tak nějak, všechna ta nejrůznější jména se jí pomalu, ale jistě pletla dohromady - měl na sobě tmavé sportovní kalhoty a modré tričko s dlouhým rukávem, což bylo vzhledem k chladnému listopadovému počasí celkem málo, a na první pohled bylo jasné, že se chystá do terénu - patrně na hlídku nebo ta nějak Jeho přítelkyně se zatím u stolu rozvalovala v upnutých světlých džínech a dlouhém smaragdovém svetru, téměř ve stejném odstínu jako její oči, jehož rukávy já sahaly až přes zápěstí. Když zachytila její pohled, pousmála se.

"Fajn, takže prozatím si ujasníme pár věcí, ano?" začala blondýnka a vstala. Olivia její počínání mlčky sledovala, ruce složené v klíně, a mermomocí se snažila uklidnit zběsile bušící srdce.
"Nechceme ti ublížit. Já osobně byla zásadně proti tomu, abychom si tě nechali jako rukojmí, ale naneštěstí to dopadlo tak, jak to dopadlo," povzdechla si Ally a ušklíbla se. Olivia jenom nechápavě nakrčila nos. Neměla sebemenší ponětí, o čem to vlastně mluví... ale - koneckonců - teď už jí to mohlo být jedno. "No, prostě by bylo celkem dobré, kdybychom si stanovili několik pravidel."
Opřela se zády o stůl a sevřela jeho hranu dlaněmi, blonďaté pramínky se jí lehce vlnily podél obličeje. Olivia se nervózně ošila.
"To zní... rozumně." prohlásila obezřetně a nervózně těkala pohledem z Rickyho na Ally, která se uvolněně opírala o stůl. Blondýnka se pousmála.
"Jsem ráda, že to bereš takhle," prohlásila pobaveně a zhluboka se nadechla. "OK. Začneme tím nejjednodušším. Asi nemá cenu ti vysvětlovat, že jakýkoliv útěk je naprostá hovadina," podotkla s úšklebkem. "I kdyby se ti povedlo dostat ze základny, o čemž silně pochybuji, nejspíš by ses stejně ztratila v lesích a celkem rychle bychom tě našli. Navíc máme všude kolem rozmístěné hlídky, které by tě s největší pravděpodobností zadržely dřív, než by ses dostala do lesa."

Hlídky? Kvůli ní? ...nebo se chtějí spíš pojistit, že se sem David nedostane?

"Taky s tebou pořád bude někdo uvnitř chaty, abychom tě měli neustále pod dohledem." pokračovala. "Patrně se tu budeme střídat akorát já, Lola, Ricky, Shannon, Dee a Fred, možná i Kevin." vypočítávala Ally zamyšleně na prstech a Olivia pouze zaraženě přikyvovala. Poslední jména jí sice nic neříkala, ale nevadí.
"Pokud budeš potřebovat něco speciálního, stačí říct," ujistila ji s úsměvem blondýnka. "Jason by ti podle všeho měl donést s jídlem i nějaké knihy nebo něco takového, aby ses tu nenudila."
"Ehm, to by bylo fajn..." skousla si Olivia ret a krátce zvedla koutky vzhůru.
No... měla by být vlastně spokojená, nebo ne? Žádné okovy, kobky plné krys, mříže, nebo podobné věcičky. Překvapivé, ale celkem vítané. Takže nakonec může být ještě ráda...

---

Na chodbách Lethal Vallské střední školy panoval čirý ruch. Zbývalo pět minut do začátku další hodiny a většina studentů se buď přesouvala z učebny do učebny nebo trávila zbývající čas se svými přáteli či u skříněk.
Shannon si povzdechla. Dnešek byl zvláštní den. Jak Ally, tak Ricky se dnes zatím ve škole neukázali a brunetka tak byla donucená přetrpět hodinu dějepisu s jejich postarším, lehce sklerotickým profesorem, který si nebyl schopen zapamatovat ani číslo učebny, kam se měl dostavit, natož jména žáků, zcela sama.
Nezazlívala jim to. Někdo se o Olivii musel starat a bylo rozhodně lepší, když se toho ujali zrovna oni dva, než Nick, Collin nebo někdo takový. Ti dva měli spoustu dobrých a výhodných vlastností, ale trpělivost nebo dokonce ochota či soucit mezi ně nejspíš nepatřily.
Dnes ve škole chybělo celkově celkem dost lidí - a to nejen z řady Východních, ale i spousta Západních. Co Shannon ale opravdu překvapilo, bylo, že zde zahlédla i Davida. Nečekala, že ho tu dneska uvidí - přeci jenom, zrovna on by měl pomáhat se záchranou své sestry a ne poslouchat blábolení o 2. světové jejich senilního profesora.

"Shannon?" ozvalo se za ní udýchaně. S trhnutím se otočila a přejela pohledem Ricka, který se znaveně opřel ramenem o školní skříňku a zhluboka oddechoval.
"Ahoj," pousmála se překvapeně. "Co ty tady? A kde máš Ally?" rozhlédla se kolem. Po vysoké blondýnce zde nebylo ani vidu, ani slechu.
"Zůstala na základně," objasnil jí uhnaný Ricky a odhodil si z obličeje kudrnatý pramen vlasů, který mu s iritující pravidelností lezl do očí. "Někdo tam zůstat musel a Jason se ještě neukázal, takže to zbylo na ni, protože já jsem ještě musel na hlídku," objasnil ji a olízl si z větru popraskané rty.
Chápavě přikývla.
"Je Olivia v pořádku?" zeptala se a vyndala ze skříňky učebnici matiky, načež dvířka s hlasitým bouchnutím zavřela.
"Co já vím, tak ano," pokrčil Riky rameny a setřel si z čela drobný potůček potu. "Trochu v šoku a lehce zakřiknutá, ale jinak je OK."
Shannon se uchechtla.

"Divíš se jí? Mě osobně by taky nebylo do zpěvu, kdyby mě unesla parta znepřátelených vlkodlaků a využívala mě jako rukojmí," podotkla s úšklebkem a zavrtěla hlavou. Ricky jenom pokrčil rameny a odlepil se od skříňky, takže teď kráčeli bok po boku téměř vylidněnou chodbou.
"Bude v pohodě." prohlásil a zastrčil si ruce do kapes. "Ally se o ní postará."

Dvě minuty do zvonění. Většina studentů už pomalu zalézala do učeben, ale i tak se všude kolem potloukalo ještě dost velké množství nejrůznějších opozdilců.

"Já vím," pousmála se Shannon. Věděla, že její nejlepší kamarádka nedopustí, aby se té malé Scraperové něco stalo. I když... ona na tom byla podobně. "Když už je řeč o Ally, nepřijde ti... no, nepřijde ti poslední dobou nějaká divná?" zajímala se Shannon. Ricky jenom nechápavě nakrčil obočí.
"Jak to myslíš?"
"No.. já nevim," pokrčila brunetka rameny. "Jenom je taková... zvláštní. Obzvlášť ve věcech co se týkají té Scraperovic holky."

"Taky jsem si všiml," přitakal Ricky zachmuřeně a podrbal se na hlavě. "Abych byl upřímný, nemám ani sebemenší ponětí, co se jí honí v hlavě. Nikdy předtím se takhle nechovala. Podle mě je až zbytečně ochranitelská. Chápu, že se o ní bojí, ale Nick má sice hubu plnou keců, ale skutek utek, že?"
Shannon se zlehka uchechtla a zavrtěla hlavou. Ricky se na ni s chápavým úsměvem zahleděl, položil jí ruku na rameno a krátce, povzbudivě ho stiskl.
"Bude to v pohodě," slíbil tiše. "Jen co proběhne výměna, všechno se vrátí do normálu, uvidíš."
Shannon se ušklíbla.
"Do normálu? Jestli půjde všechno podle plánu, Západní vypadnou a my tu zůstaneme sami. To mi nepřijde zrovna moc normální," namítla a přitiskla si učebnici matiky na prsa.
Zazvonilo.
Ostrý, hlasitý zvuk školního zvonku je oba vyděsil. Shannon sebou překvapeně trhla a rozhlédla se po liduprázdné chodbě. Z úst se jí vydral slabý povzdech.
"Uvidíme se potom, OK?" obrátila se na svého kamaráda, který přikývl a odlepil se od skříňky.
"Tak na ájině," slíbil jí a pousmál se. "A užij si matiku se Scraperem," křikl na ni ještě s pokřiveným úšklebkem, dřív, než Shannon stihla s rychlým krokem zmizet za rohem. Zamračila se vyplázla na něj jazyk.
"Blbečku," houkla na něj a s blahosklonným zavrtěním hlavy nad jeho dětinskostí zaplula do rozjařené, hlučící třídy.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hejlynka | Web | 10. března 2013 v 17:52 | Reagovat

Moc hezká kapitola.Jsem zvědavá, jestli se k Olivii budou všichni chovat tak mile, jako Rick a Ally...:)
Těším se na pokračování:)

2 Ænag | E-mail | Web | 12. března 2013 v 18:41 | Reagovat

Možná kapitola o ničem, ale je nádherná, taková přátelská a uvolňující po těch minulých výbuších:)
Popravdě nemám páru, jak se to dál bude vyvíjet.
Tak snad z Tebe co nevidět vypadne další překrásná kapitola (objasňující některé napínavé pasáže, které nedají spát:))
P.S. V pátém odstavci se Ti vyskytl drobný překlep;) ...rukávy 'já' sahaly až přes... ale to je detail:)

3 Zoey | Web | 12. března 2013 v 20:05 | Reagovat

Nečekané, ale krásné, povedené, skvělé. Jen tak dále, nečekané kapitoly zbožňuji :)

4 Angela | E-mail | Web | 14. března 2013 v 15:25 | Reagovat

Povedená kapitola. :) Jsem zvědavá na pokračování... :D

5 C.V.O.K. | E-mail | Web | 25. března 2013 v 18:32 | Reagovat

Aaaah. Konečne pohoda, klídek a čas. Kooopa času, súca akurát na dohnanie zameškaného - prečítať, čo všetko sa počas mojej neprítomnosti udialo.
Na úvod môžem iba smutne skonštatovať, že toho bolo málo. Tak som sa tešila, s čím všetkým na mňa vybafneš! :D A ako pozerám, ani tebe sa do písania veľmi nechcelo, keďže som zmeškala vlastne iba dve kapitoly... Ach jaj. No ale aj tak poviem, že, ako inak, stáli za to :)
Ty tvrdíš že sú o ničom. Podľa mňa je to krásny vrchol umenia, pretože aj keď sa jedná o úplne triviálnu vec ako tá Shannonina časť v škole, dokážeš to popísať tak... ŽIVO. Neviem ako to presne pomenovať, s takým niečím som sa zatiaľ stretla iba v pár knihách. No je to úžasné. Opisuješ zdanlivé maličkosti ako napríklad postoje postáva a preda to do seba všetko zapadá tak krásne, že konečný efekt je ako keby som sedela v 3D kine a pozerala film. Vážne ti vzdávam hold. Písať takto prirodzene a plynulo nedokáže každý. Ja sa o to márne snažím už pár rokov a skutek utek. Zato ty... Ach. Fajn, končím s ódamy na tvoju slávu, ešte ťa ulintám k smrti. Len som chcela aby si vedela, že sa mi neskutočne páči, ako píšeš. A čo píšeš. Do skorého videnia pri pokračovaní ;)

6 Knihofil18 | 5. dubna 2013 v 8:41 | Reagovat

Re-reading poviedky dokončený, ide sa na druhu časť tejto kapitoly. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama