9. kapitola - Zatracení Východní

5. února 2013 v 12:06 | Alea |  Teritorium


Nemocná. Ano, zase. Pomalu mě to začíná štvát, to jako odteď budu každý druhý týden ležet v posteli nebo co? No, to je jedno... Hlavní je, že mám konečně zase alespoň trochu času na psaní, jelikož za ty promarněné hodiny, co ležím na gauči zachumlaná do peřin, ta inspirace musí přijít, i kdyby nechtěla.
Devátá kapitola. Tentokrát se hodlám zase trochu poňoumat v Davidovi...



David Scraper vešel do svého pokoje rychlými, ráznými kroky a zprudka za sebou zabouchl tmavě hnědé dveře, které hlasitě třískly a rozechvěly tak celou stěnu. Ztěžka oddechoval, vybledlé, oprané triko a vytahaná mikina se mu lepily na zpocené tělo a v obličeji se zatnutými zuby a přimhouřenýma očima byl celý rudý. Mikinu si jedním trhnutím rozepnul, stáhl ji z ramen a odhodil na vrchovatou hromádku špinavého a zmuchlaného oblečení, která se mu hromadila na podlaze v pokoji.

Uklízel tady naposledy před týdnem a na jeho malé ložnici to bylo už celkem dost znát. Oblečení na zemi, vrstva knih a učebnic rozházených bez ladu a skladu všude kolem, špinavé nádobí, které zapomněl odnést zpět do kuchyně, s krajně nechutnými zbytky jídla a nejrůznější mapy s místy zakroužkovanými tlustou červenou fixou, které pokrývaly dobrou třetinu zaneřáděné podlahy.
Místa, kam se teoreticky mohla zatoulat Olivia.

Vztekle popadl jeden z plánů, zmuchlal ho do malé kuličky a vší silou s ním mrskl o zeď. Papír se od bíle natřené stěny měkce odrazil a spadl na zem.
Ztěžka oddechoval, cítil, jak se mu do tváře hrne krev a třesou nohy. Zajel rukama do vlhkých, propocených vlasů a zoufale je sevřel v dlaních. Přešel k nejbližší zdi a opřel se čelem o chladnou, suchou omítku. Po tváři mu na stékal pot, drobné kapičky si hledaly cestu skrz hranu jeho čelisti, plazily se po zadní straně jeho krku, po zádech, a triko se mu tak nepříjemně lepilo na kůži.
Ztěžka polkl, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vymotal ruce z vlasů a opřel si je vedle hlavy. Sjel dlaněmi po studené, hladké stěně, sevřel je v pěst a jednou z nich prudce udeřil do bílé zdi.
"Sakra," zařval z plna hrdla vztekle.

Nechal ruce sklouznout podél těla, takže zůstal opřený pouze čelem. Křečovitě sevřel víčka a třaslavě se nadechl.
Zatracená Deanová. Zatracení Východní. Zatnul zuby. Nejraději by... Bože, on vlastně ani nevěděl, co by dělal.
O kus odstoupil, a pak se zeširoka rozpřáhl a ze všech sil kopl do zdi. Zatímco celá stěna se prudce zachvěla, David nevypadal, že by ho prudký otřes nějak rozhodil. Vztekle pochodoval sem a tam, z místa na místo, ruce sepnuté zezadu za krkem a se zakloněnou hlavou. Po spáncích mu stékaly kapičky potu. Po chvilce bezcílného pochodování se náhle zastavil, zamračil, a pak zuřivě zavrčel. Ruce svěsil dolů. Popadl sklenici, která ležela na nízké skřínce vedle jeho postele společně se zbytky včerejší večeře, sevřel jí v dlani a mrštil s ní přes celý pokoj.
Narazila do zdi, roztříštila se desítky drobných, lesknoucích se střepů, které dopadly na zem, přičemž některé větší kusy se ještě notnou chvíli lehce kolébaly ze strany na stranu a odrážely tak zbytky zlatavého světla proudící do pokoje skrz úzké okno.

David střepy mlčky pozoroval, rty sevřené do úzké čárky a čelisti zatnuté, modré oči zlostně přimhouřené. Jeho tvář se leskla potem, tmavé vlasy měl rozcuchané a rozježené na všechny strany. Beze slova položil ruce na okraje svého bledě zeleného vytahaného trika a přetáhl si ho přes hlavu, přičemž se ještě víc rozcuchal. Odhodil ho na podlahu a opřel se dlaněmi o kolena, hlavu svěsil dolů a pozoroval tmavou podlahu. Byl celý mokrý a ulepený, cítil, jak se mu stále zvyšuje teplota a rychlý tlukot srdce se ne a ne zklidnit. Zhluboka se nadechl.

Seš mizernej vůdce... a ještě horší bratr.

"Do prdele," zařval, popadl židli, stojící vedle něj a třískl s ní o zem. V ruce mu zůstala smutně ležet jedna její noha, kterou se mu povedlo nedopatřením ulomit. Silně ji zmáčkl. Šlachy a svaly na předloktí mu vyvstaly, klouby na prstech zbělaly, kulatá tyč se v jeho dlani zachvěla a poté se v místě, kde ji ze všech sil svíral, rozdrtila. Pustil ji, takže zničené dřevo dopadlo s tlumenou ránou na zem a odkutálelo se pryč. Nakopl ho, takže se odvalilo ještě o kousek dál a zůstalo smutně ležet vedle nesourodé hromádky oblečení.

Přešel k oknu a prudce ho otevřel. Okenice sice s hlasitým praskáním protestovaly, ale když je tvrdě rozrazil, až sebou třískly o nejbližší zeď, zmlkly. Do pokoje vnikl ostrý a chladný závan větru, který se proplazil okolo Davidova polonahého těla, vletěl do závěsů, které svým ledovým dechem strhl na stranu a s tlumeným povzdechem vyletěl ven. Venku byla téměř tma. Za ostrými štíty hor se schovávalo zlato-rudé slunce, místy přerušované špičatými vrcholky stromů.

David sklonil hlavu, upřel pohled na léty zvrásněný dřevěný parapet, přičemž přejel po jeho hladkém povrchu prsty, a opřel se o něj dlaněmi. Předklonil se, takže ho studený vzduch hladil na odhalené kůži a zařezával do něj ledová ostří večerního větru. Chladil ho, ale tak nějak příjemně. Byl celý rozpálený, jako by měl horečku, ale moc dobře věděl, že za to vděčí jen a pouze svému vlkodlačímu já. Kapky potu na jeho těle pomalu usychaly, nepříjemná ulepenost mizela a nahrazoval ji příjemný chládek.
Udeřil dlaní do parapetu a vztekle zaryčel.

Seš mizernej vůdce... a bratr.

Měla pravdu. Zklamal ji - zklamal Olivii, svoji sestřičku, a nechal ji těm zablešeným zrůdám. Dostali ji. Nedokázal ji ochránit, nedokázal ji najít včas, aby ji odvedl zpět domů, dovolil, aby se k ní Východní přiblížili a udělali... to, co udělali.
Stiskl víčka ve snaze potlačit slzy, které se mu do nich odhodlaně hrnuly, a podrážděně si jednou rukou utřel zpocený obličej.
No tak, Davide, když už, tak alespoň nebreč, ano?

Po celém jeho těle se rozlézal panický, ochromující strach. Byl úplně ztuhlý, děs, vnikající až do konečků jeho prstů, ho doslova zmrazil a nechal tupě stát v otevřeném okně. Ještě nikdy se o nikoho tak nebál.

Zimomřivě se otřásl, odstoupil od okna a zavřel ho. Pak přes něj prudce zatáhl záclony, až je téměř serval dolů z dřevěných tyčí, otočil se a posadil na parapet, přičemž se o něj ještě lehce opíral dlaněmi. Polkl, snažil se dostat své chvějící se tělo pod kontrolu. Marně. Bál se. Ještě nikdy se o nikoho tak nebál, ještě nikdy se necítil tak... zoufalý, bezmocný. Ničilo ho pomyšlení, že jeho malá sestřička je teď bůhvíkde ve Východních lesích bez jakékoliv pomoci.

Neměl ponětí, jestli ji mají na základně, jestli ji odvedli k někomu ze smečky nebo kam ji vlastně ukryli. Nejraději by teď vyrazil a obrátil celé město vzhůru nohama, základnou Východních počínaje a domem Brokerových konče. Ale nejspíš by ho zpacifikovali hned poté, co by se dostal za hranice.
Zavrtěl hlavou. Nemělo by to smysl.

Chladný pot ho studil. Ačkoliv se mu to před chvílí zdálo příjemné, teď se do něj pomalu, ale jistě dávala zima. Zamračil se, odpíchl se rukama od parapetu a přešel k zaneřáděné posteli, na kterou se posadil. Popadl ručník, který zůstal pohozený vedle polštáře od jeho včerejší návštěvy koupelny, a utřel si do něj obličej. Lehce zapáchal, ale to mu bylo ukradené.
Projel si jím i vlasy, vydrbal si je hrubou látkou ve snaze alespoň trochu je vysušit a zatřásl hlavou jako mokrý pes.

Zatracená Deanová. Za nic na světě by jí to nepřiznal, ale její slova... to, co mu řekla dnes večer, silně otřáslo jeho sebedůvěrou. Měla pravdu. Nedokázal to. Nenašel Olivi, neochránil ji. Zradil ji, její důvěru, nepostaral se o ni.
Povzdechl si.

Na druhou stranu, ta malá brunetka ho i víceméně alespoň trochu uklidnila. Je dobré vědět, že alespoň někdo nedovolí, aby jeho sestřičce ublížili. I její výrok o té blonďaté náně, co si říká vůdce Východních, ho celkem překvapil. Nečekal, že se Ally postaví proti své smečce, aby ji ochránila. Sestru vůdce Západních. I když to nerad přiznával, jeho mínění o Brokerové o něco stouplo - to samé platilo i o Deanové. Byl jim za to opravdu vděčný... ale stále příliš hrdý na to, aby to některé z nich přiznal.

Unaveně svěsil ramena a jednou rukou si promnul ztuhlý krk. Mokrý ručník odhodil na podlahu, shrnul z postele nepotřebné harampádí, aby si na ní mohl lehnout. Pomalu se položil do chladivých peřin a potichu zamručel, když ucítil na rozpálené kůži studené povlečení. Úleva, kterou mu poskytl ledový večerní vítr, se pomalu vytrácela a on cítil, jak jeho teplota stále stoupá.
Povzdechl si.
Někdy ty vlkodlačí záležitosti vážně nesnášel.

Jeho rozhovor s Deanovou ho ale i svým zvláštním způsobem uvolnil. Bylo, no... taková... milá.
Ušklíbl se. V životě by si nemyslel, že něco takového pronese ve spojitosti s tou drzou malou brunetkou... Ale opak byl pravdou. Byla na něj... zkrátka milá. Tedy - alespoň po většinu času jejich rozhovoru.
Litovala ho. Bylo to jasné z každého jejího gesta, pohledu, slova... Cítila se vinná za to, že jeho sestru zajali? Nebo jí na něm zkrátka záleželo?
Zavrtěl hlavou a zamračil se. Blbost. Deanová byla vždycky tak trochu přecitlivělá. Nejspíš se tvářil tak nešťastně, až si nemohla pomoct. Pokud vypadal tak, jak se uvnitř cítil, musel to být vážně úžasný pohled.
Povzdechl si.
Asi si ji neměl tak dobírat... Není divu, že na něj potom tak vyjela - nejspíš to trochu přehnal. Ale ona se taky nedržela zkrátka, že?
Seš mizernej vůdce... a ještě horší bratr.

Neklidně se zavrtěl, obrátil hlavu směrem ke zdi a přitiskl svou rozpálenou tvář na chladivý polštář. Ne. Olivia bude v pořádku... o to už se postará.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vaše Angela | E-mail | Web | 5. února 2013 v 16:58 | Reagovat

Krásně píšeš! Moc se mi to líbí, sice jsem nečetla minulé kapitoly, ale určitě to doženu. :D

2 Hejlynka | Web | 5. února 2013 v 20:44 | Reagovat

Je to moc hezká kapitola. Přála bych si mít taky bratra, co by o mě měl takovou starost, kdyby se mi něco stalo...:-)

3 C.V.O.K. | E-mail | Web | 7. února 2013 v 11:11 | Reagovat

Pekný deň prajem :)
Keďže ma dnes zasnežilo, tak pre neprechodné cesty a absenciu autobusov sme si celá dedina spravili snehové prázdniny- mala som veľa času na viac. No a tak som sa rozhodla oplatiť ti milý komentár na mojom blogu. :)
Lenže do básničiek sa veľmi nerozumiem - áno, uznávam, pekne sa to číta ale ja v tom naozaj zmysel nevidím, prosím neber si to osobne, iba konštatujem že týmto okruhom tvojej tvorby som sa radšej pre vlastnú zadubenosť vyhla :D No a hneď na úvodnej stránke ma zaujala táto poviedka na pokračovanie. Pútavý názov, pekný obrázok, zaujímavé informácie... Tak som sa pohodlne usadila a začítala.
Prvý dojem, keď som po hodine skončila? Úžasné! Veciam o upíroch a vlkodlakoch veľmi nefandím - som toho prejedená :D- ale toto ma dostalo. Krásne originálne! Dovoľ mi aby som JA vzdala hold TVOJEJ fantázii! :) A umeniu ako skladáš slová dokopy. Krásne opisy, pekne plynúci dej... Je to akčné a nikde to neviazne... ČOraz častejšie si kladiem otázku, o čo sa ja kurňa medzi vami akože pokúšam? Veď toto je... Hm, fajn, stopnem moje ódy lebo budem znieť ako vlezoprdekla. V každom prípade skladám klobúk a prisahám že sa tu pre pokračovanie budem pravidelne vracať.
Deanovú som si zamilovala - je to ženská vzpurná presne me gusta. Už len kvôli tomu ako to dopadne som neskutočne zvedavá a teším sa na pokračovanie - ktoré dúfam, že pribudne čo najskôr. :)

4 Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 9. února 2013 v 13:43 | Reagovat

Mám rada kapitoly, kde sú myšlienky postáv, takže s touto som maximálne spokojná. :)
Drzo si pýtam ďalšiu kapitolu. ;)

5 Vera | Web | 11. února 2013 v 21:13 | Reagovat

OH! tohle se četlo úplně samo!! :)
Ty všechny Davidovy pocity! Popsala jsi to tak poutavě a přesvědčivě, že jsem jen očima přelétávala řádky a celé mi to uteklo děsně rychle. I když Scrapera zrovna dvakrát nemusím (respektive fandím východním) ty tvé popisy na mě udělaly takový dojem, že mi ho bylo až líto...
skvělá práce!! :)

6 Ænag | E-mail | Web | 15. února 2013 v 21:59 | Reagovat

Omlouvám se, že tak pozdě... měla bych se za to stydět a taky že jo...
Toto to byla krásná kapitola, taková citovka... Plná agrese, beznaděje, zoufalství, zklamání... Popisy negativních pocitů a ztráty sebedůvěry.
Je mi Davida líto, a Olivie taky. Vidím přímo před sebou tu scénu - zničeného 'chlapce', zpoceného, s třesoucíma rukama, vlhké umaštěné vlasy, bordel kolem něho, a to zoufalství a strach patrný všude kolem něho...
Zvládla jsi tyto popisu bezvadně (jako všechno:)), živě a uvěřitelně, na nic jsi nezapomněla... okouzlující kapitola...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama