10. kapitola - Vždyť já ji miloval

10. února 2013 v 11:06 | Alea |  Teritorium


Já vám to říkala... Teritorium tu bude nejspíš čím dál tím častěji :). Užijte si čtení...


"Nechceš něco k pití? Čaj, džus nebo něco takovýho? Kdybys chtěla, tak bych možná vyhrabala odněkud i ňákou instantní horkou čokoládu, ale jistá si nejsem," brebentila vysoká červenovláska, zatímco se přehrabovala v otlučené skřínce vedle improvizované kuchyňské linky a neustále si odhrnovala krátké prameny vlasů z obličeje.
"Nechceš čokoládu, že ne?"Obrátila se nakonec zoufale na Olivii a upřela na ni prosebné oči. Ta zavrtěla hlavou a nervózně poposedla na pohodlné dřevěné židli stojící u velkého kulatého stolu.
"Ne, to je dobrý," ujistila ji a úzkostlivě pozorovala, jak se dál hrabe a nespokojeně mračí na pomuchlané balíčky čaje.
Bylo to divné. Hodně divné. Čekala, že ji zavřou do nějaké smrduté kobky plné krys, pavučin a špíny nebo ji odvezou někam do opuštěné chaty daleko v lesích na severu, kde bude sedět zachumlaná do kožešin u prastarého krbu vedle medvědí lebky nebo něčeho podobného. Ale ta ztřeštěná červenovlasá holka, která se jí představila se slovy "Říkej mi Lola a chovej se tu jako doma", se k ní chovala... jako by tu byla na návštěvě. Jako by nebyla "válečný zajatec", ale jenom kamarádka její kamarádky nebo něco takového. Bylo to milé a Olivia si svou hostitelku už od první chvíle oblíbila.

"A co čaj?" obrátila se na ni znovu se zářivým úsměvem Lola. Olivia zdrženlivě přikývla a nervózně těkala pohledem pokoji, přičemž na ničem její zrak nesetrval déle než pár vteřin.
"Zelenej, ovocnej, černej...?" Popadla dvě krabičky pytlíkového čaje a zatřásla jimi.
"Zelený, prosím," usmála se Olivia lehce a nervózně si skousla ret. Celá tato situace byla prostě... divná.
Lola chvíli zápolila s čajovou konvicí, než se jí podařilo napustit do ní vodu a postavit na malý sporáček. Pak si utřela ruce do kalhot a povzdechla si.
"A je to. Počkej minutku, ano? Voda bude za chvíli hotová," ujistila Olivii s úsměvem. Ta pouze přikývla a dál si prohlížela základnu Východních. Nasála do nosu vzduch.
Moc se od té jejich nelišila. Dřevěné obklady, starý nábytek, kterého se potřebovali členové smečky zbavit a už nevěděli, kam s ním, otřískané nádobí a halda oblečení, které tu všichni průběžně zapomínali, mapy, tužky, nákresy... skoro jako u nich. Vonělo to tu taky podobně. Po smůle, jehličí a starém dřevě.
"Není to nic moc, ale je to útulné," ozvalo se Olivii u ucha. Ta se s trhnutím otočila a zadívala se na Lolu, která stála vedle ní s mírným laskavým úsměvem. "Takhle to tu vypadalo vždycky, tedy alespoň co si já pamatuju. Jako malou mě sem mamka často brávala."
Olivia se pousmála. Lola se jí líbila. Hodně. Mohlo ji být tak kolem pětadvaceti, v širokých očích s jemnými vějířky vrásek kolem očí jí hrály jiskřičky a úsměv, který tak často zdobil její tvář, hřál u srdce. A byla hodná, milá a nepospíchala na ni. Což bylo přesně to, co po dnešku potřebovala.

"Dovedu se to představit," hlesla. Nelhala. Skutečně tomu tak bylo. Když byla ještě malá, otec jí často brával na různé schůze a zasedání smečky. Olivii to už v té době připadalo naprosto úžasné. Silní a stateční vlkodlaci, ochránci smečky, tvořící tak provázanou a úzce spojenou skupinu. Všichni si byli tak... blízcí. Poutu, které panovalo mezi všemi členy smečky, bylo skoro fyzicky hmatatelné. Připomínalo jí to motto tří mušketýrů... Jeden za všechny, všichni za jednoho.
A když se i její bratr stal vlkodlakem, stala se základna Oliviiným druhým domovem. Nenechala si ujít jedinou příležitost k návštěvě té staré chalupy plné tajemství a vzrušení. A navíc měli Olivii všichni rádi. Malá, roztomilá, zvídavá holčička, která do všeho strkala nos. Nádherné předpokldy pro budoucího vlkodlaka.

"Taky si myslím," usmála se Lola. "Mě osobně to tu přišlo vždycky úplně úžasný. Mamka se starala především o mapy, takže mi vždycky všechno ukazovala a vysvětlovala." Zavrtěla zamyšleně hlavou a podala Olivii šálek horkého čaje. Olivia ho vděčně přijala, přičemž k němu jemně přivoněla.
"Díky."
"Za málo," odmávla ji mile Dee a posadila se na židli vedle ní. "Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."
Olivia si opatrně usrkla, a pak položila kouřící se nápoj na dřevěnou desku stolu, přičemž se snažila horkou tekutinu nevylít.
"Chtěla bych se ti taky omluvit za svého bráchu," pokračovala červenovláska s omluvným tónem hlasu.
"Bráchu?" zopakovala po ní brunetka překvapeně a povytáhla obočí.
"Ano, bráchu," přikývla a usmála se nad Oliviiním nechápavým pohledem. "Nicka. Co jsem slyšela, nechoval se k tobě dneska zrovna hezky." Pokrčila rameny a nespokojeně povzdechla si.
"Je to takovej můj malej trubka. Promiň, jestli ti nějak ublížil nebo hodně otravoval."
Olivia potlačila úsměv. Trubka. Zajímalo by mě, co by na tohle oslovení řekl...

"To je v pohodě. Jen jsme si zrovna nepadli do noty, to je všechno. A abych byla upřímná, koledovala jsem si o to," přiznala pobaveně. Lola se zazubila a lehce uchechtla.
"No, o tom jsem taky něco slyšela. Ale ani se nedivím - jsi Scraperová a Scraperovi si nikdy nenechají nic moc líbit."
"To asi ne," připustila Olivia se stydlivým úsměvem a povzdechla si. Natáhla ruku pro hrnek čaje a pořádně si z něho lokla. Na okamžik se zamyslela a pohlédla z širokého dřevěného okna na tmavou mýtinku. Před základnou se svítilo, takže lampa ozařovala krátký pruh trávníku a dopadala i k nejbližším stromům. "Promiň, že se ptám, ale kolik je vlastně hodin?"
"Půl desátý," odpověděla automaticky Lola. Olivia překvapeně konstatovala, že nevytáhla hodinky ani nic takového a čas zkrátka řekla zpaměti, ale rozhodla se to překousnout a dál se tím raději nezabývat. Pro jistotu. "Jsi unavená?"
"Trochu," přiznala brunetka. Přesněji řečeno - byla ráda, že sebou ještě neflákla o stůl a nezačala podřimovat. Byl to náročný den.
Její hostitelka okamžitě vyskočila na nohy a začala pobíhat po pokoji jako zmatená slepice.
"Proboha, promiň. Já pořád žvaním a žvaním a ani mě nenapadlo, že bys už mohla chtít spát. Dám ti na gauč nějaké deky. Není to nic moc a připrav se na to, že zítra budeš pořádně rozlámaná, ale lepší něco, než nic," podotkla omluvně, zatímco tahala z jedné otlučené skříňky pár teplých tlustých dek a pokládala je na starý, rozvrzaný gauč. Olivia raději beze slova přešla fakt, že ve stejné skříňce před deseti minutami hledala i čaj a horkou čokoládu. Jejich systém ukládání věcí by někdy celkem ráda pochopila.

Vstala, s tichým klapnutím položila prázdný šálek od čaje na stůl a vydala se k Lole, která zápolila s hromadou polštářů uhnízděných v náruči.
"Chceš pomoct?" nabídla se a bleskově chytila jeden černo-bíle pruhovaný, který se vysmekl z jejího sevření a spadl na zem.
"Díky," odfoukla si Lola podrážděně pramen červených vlasů z obličeje a hodila polštáře na pohovku vedle komínku dek a přikrývek.
"Tak, to by mohlo stačit," prohlásila spokojeně a usmála se na Olivii. Ta jí vřelý úsměv oplatila a posadila se na kraj rozvrzaného gauče.
"Děkuju moc. Za všechno," dodala upřímně. Lola se jen usmála a mírně sklonila, aby sevřela brunetku do silného, medvědího objetí.
"Za málo," prohlásila něžně a opět se narovnala. Sebrala z jedné židle svou bundu a pomalu se do ní začala soukat.
Olivia roztáhla na gauč jednu z neuvěřitelného množství dek, které pro ni nashromáždila Lola, a narovnala hromádku polštářů na konec pohovky. Načechrala je, vybrala si nejsilnější z vysoké kupičky přikrývek a zbytek položila na zem. Položila ji jako peřinu, naaranžovala i ten sebemenší detail. Lola její počínání mlčky sledovala, přičemž pohledem místy sklouzla z okna. Oliviia osobně v té neprostupné tmě viděla velký kulový, ale Lola jako vlkodlak na tom byla určitě o dost lépe, to bezpochyby.
"Děje se něco?" zeptala se zvědavě, když červenovláska přistoupila k oknu o něco blíž a vyhlédla do černočerné tmy. Ale ať se Olivia snažila jak se snažila, neviděla vůbec nic.
"Jde sem Jason," prohlásila Lola zamyšleně. "Allyinin otec, bývalý vůdce smečky," dodala, když si všimla brunetčina nechápavého pohledu.
"A to je dobře nebo špatně?" povytáhla Olivia obočí, zatímco si Lola kousala spodní ret a mračila se.
"To právě nevím," povzdechla si a zatřásla hlavou. Odstoupila od okna a přešla ke dveřím, které otevřela a vpustila tak do místnosti chladný závan vzduchu. Olivia se zimomřivě zatřásla a objala si tělo pažemi.

"Jasone?" houkla Lola do tmy, oči upřené před sebe. Ozvaly se kroky a červenovláska o kus poodstoupila, aby mohl čerstvě příchozí vejít dovnitř.
"Ahoj Lolo," pozdravil ji tichým, vlídným hlasem. Ta pouze kývla na pozdrav.
Vešel dovnitř, zavřel za sebou a otřásl se.
"Brr, venku je vážně hnusně," postěžoval si a sundal si bundu. Oliviie si zatím nevšiml.
"To mi povídej," povzdechla si Lola. "Ty alespoň nemusíš na hlídku," připomněla mu s úšklebkem a přesunula se ke stolu, na který se posadila a kývala tak nohama několik čísel nad zemí. Jason Broker se uchechtl.
"To máš pravdu. Na takový skopičiny už jsem hold trochu starej," poznamenal, těžko říci, zda smutně nebo radostně. Lola se pousmála.
Olivia se zavrtěla na pohovce a tento nepatrný pohyb jako by červenovlásce připomněl, že v místnosti nejsou sami. Lehce si odkašlala, střelila po Olivii rychlým pohledem a otočila se na Jasona.
"Mimochodem, Jazzi?" oslovila ho. Blonďák zvědavě vzhlédl, z krku si odmotával dlouhou pruhovanou šálu, přičemž kabát pohodil na nejbližší židli. Olivii bylo rázem jasné, jak se tady ocitla ta neuvěřitelná sbírka nejrůznějšího oblečení.

"Tohle je Olivia, Davidova sestra," kývla směrem k brunetce, která sebou nervózně ošila a nesměle se pousmála.
"Ta malá Scraperová?" povytáhl překvapeně obočí otočil se. Upřel na Olivii své oříškové oči, na okamžik se zarazil, a pak ztuhl.
Stál tam, oči vykulené, ruce položené na šále, kterou zrovna rozmotával. Oliviia si nervózně skousla ret. Je mu něco...?
Tvářil se, jako by zrovna viděl ducha.
"Beth?" vyklouzlo mu z pootevřených rtů. Byl bledý jako stěna, zrychleně dýchal, očima stále probodával vykulenou brunetku. Spustil ruce, šála mu zůstala šikmo viset kolem krku a pomalu se houpala.
"Ehm, já jsem Olivia, pane," připomněla mu tiše brunetka, očima přitom těkala po ztuhlém muži. Lola byla z této situace pravděpodobně také trochu vyjukaná, jelikož měla zmateně nakrčené obočí a nechápavě Jasona pozorovala.

"Jasone?" houkla na něj opatrně. "Jsi v pohodě?"
Bývalý vůdce Východních jako by se probral z jakéhosi transu, jelikož sebou cukl a zatřásl blonďatou hlavou. Naposledy střelil pohledem po vyplašené Olivii krčící se na pohovce a sáhl pro svou odhozenou bundu. Přehodil si ji přes ramena a vklouzl pažemi do rukávu, které si stáhl přes zápěstí. Se zapínáním se neobtěžoval.

"Za chvíli budu zpátky," slíbil tiše. Dříve, než stihla jakákoliv z dívek zareagovat, zprudka otevřel dveře a vyběhl ven. Silně za sebou zabouchl, takže se celá základna otřásla a Olivie nadskočila. Lola pouze zmateně povytáhla obočí, odpíchla se od dřevěné desky stolu a přešla k oknu a vykoukla ven. V lesknoucím se skle se odrážel její mračící se obličej orámovaný rozcuchanými červenými vlasy.
"Jde pryč," oznámila Olivii, nechápavě zavrtěla hlavou a otočila se, na tváři stále zmatený výraz.
Ta jenom zavrtěla hlavou a přitáhla si kolena k bradě. Lola přešla jako náměsíčná ke stolu, svlékla si bundu a položila ji přes židli, kterou otočila a posadila se. Rukama se opřela o opěradlo a položila na něj bradu.
"Zajímalo by mě, co to do něj vjelo," zamumlala zamyšleně.

----

Ztichlými ulicemi Lethal Valley se hnal chladný večerní vítr. Slunce se už dávno schovalo, město ozařovaly pouze pouliční lampy, shrbené nad špinavou dlažbou jako pozůstalí smutnící nad hrobem. Sem tam se z některého z domů ozval hlasitý smích nebo zvuk puštěné televize, ale to bylo asi tak vše. Nikde nikdo, jenom ticho a hlas větru, líčící tvé nejhorší noční můry.
Ale přece tu jenom někdo byl. Vysoký muž s blond vlasy, tmavou bundou a bledou, avšak odhodlanou tváří. Kráčel rychle, jeho rozhodné kroky se odrážely ztichlou ulicí a vracely zpět s mnohonásobnou ozvěnou. Hlavu měl skloněnou, jak se snažil obrnit před všudypřítomným větrem, ruce v kapsách a okolo krku napůl omotanou šálu, která v prudkém větru pozvolna povlávala.

Přešel přes ulici. Ačkoliv nebylo nablízku žádné auto, než vykročil, automaticky se rozhlédl ze strany na stranu. Ruce v kapsách, tvář stále skloněnou.
Zastavil. Vzhlédl, očima přejel přes oprýskaný nápis na autodílně, před kterou stanul, a povzdechl si. Přistoupil k výloze a opatrně nahlédl dovnitř. Uvnitř se ale nesvítilo, takže nic moc neviděl.
Pomalu přešel ke dveřím, na kterých se pyšnila velká cedule ZAVŘENO a zaklepal. Lehce, avšak důrazně.
Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Muž však nevypadal, jako by ztrácel trpělivost, spíš naopak. Vyčkával, jako by si byl na sto procent jistý, že ten, na koho čeká, se objeví. A k jeho velikému štěstí se tento předpoklad vyplnil.

Za dveřmi se cosi pohnulo. Někdo tam chvíli cosi chrastil, načež se objevil vysoký, tmavovlasý muž brýlemi a pohledem si přeměřil příchozího, načež si unaveně povzdechl.
"Věděl jsem, že přijdeš."
"V tom případě musíš vědět, proč jsem tady," odvětil blonďák ledově. Brýlatý muž přikývl.
"To ano. Jasone, vím, jak ti to musí připadat, ale opravdu to není tak, jak to vypadá"
"Jasně," odfrkl si blonďák pohrdavě. "Proboha, Gregu, vážně si myslíš, že ti na to skočím? Můžeš to tvrdit komu chceš, Fredovi, Dee... Ano, vím o tom," přikývl, když si všiml jeho překvapeného výrazu, "před chvílí jsem za ní byl. Ale mě neoblafneš."
Tmavovlasý muž zavrtěl hlavou. "Vím, že je to matoucí, ale..."
"Žádný ale," skočil mu blonďák rozhořčeně do řeči. Stál tam, ruce v kapsách, a světlo pouličních lamp mu kreslilo stíny na bledé tváři. "Můžeš lhát ostatním, ale ne mě. Propočítával jsem to, zjišťoval informace... Nemůže to být tak, jak tvrdíš."
Brýlatý muž si povzdechl. Vkročil na ulici, takže stál přímo před blonďákem, přičemž dveře zachytil levou rukou a nenechal je, aby se zabouchly.
"Jdi pryč, Jasone." oslovil ho tiše a naléhavě. Z jeho hlasu se vytratila unavená otupělost a nahradila ji tvrdá neústupnost. "Marníš tu čas. Je to tak, jak jsem to řekl Dee, smiř se s tím."

Blonďák si povzdechl a zavrtěl hlavou. Zoufalství v jeho očích bylo jasně čitelné.
"Prosím," zašeptal. Brýlatý muž nereagoval, ačkoliv se na jeho tváři na okamžik mihla nejistota.
"Panebože, Gregu, vždyť já ji miloval. Zrovna ty bys to mohl pochopit."
Tmavovlasý zaváhal. Chvíli si návštěvníka měřil pohledem, ale pak otevřel dveře dokořán a pustil ho dovnitř.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey | Web | 11. února 2013 v 15:58 | Reagovat

Moc pěkná kapitola :)

2 Hejlynka | 11. února 2013 v 20:33 | Reagovat

Tý jo!Teritorium mám hrozně ráda a tohle je super kapitola...Nutno podotknout, že Jasonovo chování mě docela dost zmátlo...No, snad to brzo pochopím. Moc se těším na pokračování...:-)

3 Vera | Web | 13. února 2013 v 21:09 | Reagovat

Lola je dobře ztřeštěná :D :D
Stejně jako Olivii i mě je dost sympatická :)

Beth? Kdo je Beth? a proč tak oslovil Oliviu? A co ten konec? O.o O.o
prosím, pokračování!! :) prosím prosím prosím!

4 Ænag | E-mail | Web | 15. února 2013 v 22:14 | Reagovat

Jak-jak-jak takto to useknout? V nejnapínavější části, být na nás takhle zlá...
To je překrásná kapitola, jako ta předtím a ta ještě předtím i ta potom i první, druhá, třetí prostě všechny...
Jak Ty to děláš v každé kapitole popisuješ všemožné emoce a stále tak uvěřitelně a napínavě...
Jak už to tak bývá... nevím, co bych napsala, snad jen honem a rychle další!
P.S. hlavou mi vrtá podobná otázka jako Veře - kdo je Beth? Uniklo mi něco?

5 Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 16. února 2013 v 9:11 | Reagovat

Priznávam, že začínam mať v tom mix, keď čítam dvadsať poviedok a pomedzi to ďalších 20 kníh... potrebujem re-reading tej skvelej poviedky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama