Somebody I've thought I know - 1/3

2. ledna 2013 v 11:14 | Alea |  Krátké povídky


Poslední dobou mám nějaké tvůrčí období :D. Nejenom že mám rozpracované Zrůdičky, ale teď i tohle...
Druhou část Somebody I've thought I know čekejte minimálně tak ke konci týdne, ještě není ani z půlky hotová, ale pracuje se na tom :D.
Komentáře samozřejmě potěší... ;)


Menší poznámka: Povídka lehce souvisí s Donuť smrt padnout. Nejsou v ní sice stejné postavy nebo tak nějak, jde spíš o ten systém, co se andělů týče... No co, uvidíte sami.

Otevřela oči. Párkrát zamrkala, než si její oči přivykly na měkké tlumené světlo, které zalévalo celou místnost a zhluboka se nadechla. Do plic jí proudil suchý vzduch, který ji bolestivě škrábal v vyprahlém a podrážděném hrdle. Zlehka si odkašlala. Měla pocit, jako by snad sto let neokusila ani kapičku vody.
Znovu se nadechla. Okolní vzduch byl cítit dezinfekcí, levnými mycími prostředky a suchými květinami.
Pomalu se posadila a dlouhé tmavé vlasy jí sklouzly po zádech a vytvořily tak lesklý černý vodopád. Zastrčila si neposlušný pramínek vlasů za ucho a sklonila hlavu. Na sobě měla pouze dlouhou bílou noční košili. Byla tvrdá, škrábala ji a evidentně ležela hodně dlouhou dobu někde ve skříní, jelikož na ní byly znatelné záhyby, jak jí někdo kdysi precizně a pečlivě složil. Kromě jí na sobě neměla vůbec nic. Zahleděla se na své bosé nohy položené na čerstvě povlečené posteli a pomalu zvedla zrak.

Byla v nemocnici. Kolem ní stála vyrovnaná řada strohých postelí s kovovými pelestmi, oloupaným nátěrem a bílými prostěradly. Na každé z nich ležela složená pokrývka a sněhově bílý naklepaný polštář. Vše bylo pečlivě složené, seřazené a uklizené, až z toho člověka mrazilo v zádech. Vedle postelí stály prázdné noční stolky, opět pečlivě uklizené a vyrovnané. Byla si jistá, že kdyby k nim přišla s pravítkem, mezery mezi nimi by byly na centimetr přesné.
Celý pokoj byl vymalován sterilní bílou barvou, na podlaze položeny kachličky ošklivé vybledlé zelené barvy a i okolní stěny jimi byly do poloviny zakryté. Pokoj byl opravdu veliký, ale svým způsobem tak strašně smutný a prázdný. Z té prapodivné pečlivosti a strohosti až člověka bodlo u srdce. Kde jsou květiny? Přání k brzkému uzdravení? … kde jsou lidé?

Vydechla. I tento nepatrný zvuk se v opuštěné místnosti rozléhal a zarýval se jí až do morku kostí. Na podlahu před ní a část její postele dopadalo jemné sluneční světlo. V jeho paprscích tančily rozdováděné částečky prachu, snášející se nepravidelných kruzích na její pokrývku, která pod ní ležela lehce pomuchlaná. Na kdysi pečlivě složené dece bylo několik sotva znatelných záhybů, ale v té vší dokonalosti to přímo bilo do očí.

Sledovala tu pozoruhodnou souhru drobných zrníček s téměř uctivým úžasem. Natáhla bledou ruku a položila ji doprostřed tajemného bálu a pomalu s ní otáčela. Zatajila dech. Slunce jí na dlaň kreslilo zářící obrazce a dodávalo její pokožce zlatavý nádech. Byla to nádhera. Zářivě žluté paprsky prozařovaly sterilně čistý nemocniční pokoj a zahalovaly ho nádherným zlatavým jasem. Měkké světlo se líně plazilo po podlaze a po chvíli se zastavilo, ale i to stačilo. Měkce zářící světlo plné tančícího prachu jí obklopovalo ze všech stran a halilo celý pokoj do zlatého závoje.

V dálce se ozvala siréna sanitky. Poplašeně vzhlédla a ruku prudce strhla dolů na bělostnou pokrývku. Sedla si na stranu a spustila nohy dolů. Zachvěla se, když se její bosá chodidla lehce dotkla ledové podlahy. Nakonec je na studené kachličky položila celé a opatrně se postavila. Nepříjemný chlad vyzařující z podlahy jí štípal do nohou, proto rychle přicupitala k oknu a opřela se dlaněmi o oprýskaný parapet jak jinak než bílé barvy. Položila dlaň na zaprášený rám okna a prsty druhé ruky mírně rozhrnula žaluzie, aby mohla vykouknout ven.
Po silnici se hnala sanitka. Na střeše blikal modrý majáček a s hlasitým houkáním upozorňoval na svůj příjezd... ačkoliv nebylo koho. V celé ulici nebylo živé duše. Prázdná ulice zela samotou a až na houkající sanitku byla zcela opuštěná.

Foukal vítr. Proháněl po asfaltu povalující se noviny, hrál si se zářivě zeleným listím na větvích stromů lemujících okraje parkoviště, postrkoval houpačky, které se s prapodivnou rozvážností vlekle dávaly do pohybu. Zlehka se houpaly, jedna sedačka znuděně míhala druhou, ale nebyl nikdo, kdo by do nich zezadu strčil a opět je přiměl k pohybu.
Venku nebylo ani živáčka. Lavičky, chodníky, auta a domy zely prázdnotou. Opuštěný kolotoč uprostřed zeleného, čerstvě posečeného trávníku na dětském hřišti se ještě tiše a lehce točil a postupně zpomaloval, jako by na něm ještě před chvílí se smíchem dováděly děti. V obchodech nikdo nebyl, ačkoliv cedule visící na jejich dveřích jasně ukazovaly, že je otevřeno. U některých byly ještě navíc pootevřené dveře, takže s nimi vítr lehce pohupoval, s hlasitým vrzáním je zavíral, otvíral a zaháněl do nich listí a smetí ležící na obvykle přeplněných chodnících. Kývaly se ze strany na stranu a svým nepravidelným máváním vítaly neviditelné návštěvníky.

Lehce přejela konečky prstů po rámu okna a položila ruku na parapet. Z té prázdnoty a opuštěnosti tam venku se jí svíralo u srdce. Pohledem sledovala zářící maják. Ve chvíli, kdy houkající sanitka zahnula za roh, se za ní ozval tichý a melodický hlas.
"Tomu chudákovi už stejně nepomůžou..."
Vyjekla a prudce se otočila, prsty křečovitě svírající parapet za sebou.
U protější stěny seděl na bílé židli vedle jedné z mnoha nemocničních postelí muž. Tvář zpola zahalenou ve stínu měl skloněnou k bělostné, pedantsky čisté pokrývce a upřeně ji sledoval.

Měl šedo-černé, místy bíle protkané vlasy pomalu ustupující ze snědého vrásčitého obličeje, zčesané dozadu ze zachmuřené tváře. Jeho bradu zakrývaly vousy, pod kterými téměř mizely bledé rozpraskané rty a mužovy povislé tváře.
Seděl na židli obrácené opěradlem vpřed, takže se lokty ukrytými v černém, vybledlém a vytahaném triku s dlouhým rukávem mohl o oprýskané dřevo opírat. Z béžových pomuchlaných plátěných kalhot vykukovaly bosé špinavé nohy.
Na zádech měl křídla. Zářivá lesklá černá křídla plná drobných peříček barvy noci a smrti. Seděl k ní bokem a navíc je měl složená na zádech v krkolomné pozici, takže na ně měla pouze omezený výhled, ale i tak poznala, že jsou zkrátka nádherná. Stejná jako on - tak krásná a tajemná, ale svým způsobem tak zlověstná a děsivá. Vydechla úžasem a uvolnila ruce, kterými do té doby křečovitě svírala parapet, až jí klouby pod průsvitnou bledou pokožkou zbělaly, takže jí samovolně sklouzly podél těla.

Pomalu zvedl hlavu a otočil k ní svou tvář. Zachvěla se. Hleděl na ni tmavýma, moudrýma, ale neuvěřitelně smutnýma očima a lehce se přitom usmíval.
"Neboj se, Rebecco, tobě já ublížit nehodlám," promluvil měkce. Jeho hluboký a zvučný hlas se v opuštěné místnosti rozléhal a vracel se zpět s ohromující silou a odevzdanou zasmušilostí, ze které ji mrazilo u srdce.
"Co tím myslíte?" zeptala se přiškrceně. Její hlas zněl podivně slabě a cize.
Muž se sklesle pousmál a lehce kývl směrem k oknu.
"Že je mrtvý," povzdechl si smutně a opět se zadíval na prázdné lůžko. Rebecca na něj chvíli nechápavě koukala, ale pak se s tlukoucím srdcem otočila. Polkla, přistoupila o něco blíž k oknu a prsty vytvořila mírnou škvírku v žaluziích. Trochu se naklonila vpřed a nakoukla přes ně skrz sklo plné nejrůznějších čmouh a stříkanců na pustou ulici.

Málem vyjekla, když dole na silnici spatřila stát osamocenou postavu. Vysoký muž v košili a džínsech s světlými rozježenými vlasy. Stál nehybně s pohledem upřeným kamsi před sebe. Jeho oblečení bylo potřísněné jakousi červenou tekutinou, v níž Rebecca matně poznávala krev. Zachvěla se.
Jako by zachytil její pohled, muž na ulici vzhlédl. Cukla sebou a mírně se od okna odtáhla. Se zatajeným dechem sledovala, co udělá. Čekala, že opět skloní hlavu, on však zvedl ruku a zamával jí. Zamrkala a na okamžik zaváhala, ale nakonec mu opatrně zamávala zpět.
Muž se otočil, ruce v kapsách, a pomalu kráčel přes ulici na druhou stranu. Vítr mu cuchal vlasy a jemně si pohrával s lemem jeho košile. Přešel přes chodník, překročil udržované květinové záhonky před jedním z domů stojícím naproti nemocnici, několika kroky překonal malou předzahrádku a pomalu vyšel schody na dřevěnou terasu. Vytáhl ruce z kapsy, sevřel v dlani kliku a otevřel dveře. Pak vkročil dovnitř a ztratil se Rebecce z očí.

Tiše vydechla. "Kdo to byl?" zeptala se s pohledem stále upřeným z okna. Nemohla od těch zavřených dveří odtrhnout oči. Její slova se opět nepřirozeně hlasitě odrážela od holých stěn, ale Rebecca tomu už věnovala pramalou pozornost.
"Někdo, komu již není pomoci," řekl muž pomalu a rozvážně.
"A mně?" zeptala se Rebecca tiše, konec věty zvedla v otázku a dál zírala z okna.
"Je mi líto," odpověděl muž smutně. V jeho hlase však necítila ani stopu lítosti. Ačkoliv svá slova možná myslel upřímně, jeho hlas zůstával stále skleslý, zaujatý svým vlastním osudem.
Smutně pokývala hlavou.
"Myslela jsem si to," zašeptala. "Ta nehoda tehdy... já... zemřela jsem, že ano?" zeptala se tiše. Se zatajeným dechem bezvýrazně hleděla na ulici a čekala mužovu reakci.
"Ano," odpověděl. Jedno jediné kraťoučké slovo, které se sice jen vteřinku rozléhalo celým pokojem, ale zároveň se Rebecce vrývalo navěky hluboko pod kůži.
"A Jess?" zeptala se s nadějí v hlase a stáhla ruku dolů, takže se žaluzie se zachrastěním vrátily zpět do původní pozice.
"Proč se nepřesvědčíš sama?"
Prudce se otočila. Muž stále seděl na židli, s hlavou skloněnou, ale tentokrát před ním na posteli ležel hnědovlasý mladík v tmavých kalhotách a světlém triku. Z jeho odhaleného a obvazem omotaného předloktí trčely průhledné hadičky vedoucí k přístroji, který stál za zasmušilým andělem. Na obličeji měl dýchací masku.

"Jessi!" vykřikla a rozeběhla se k němu. Její bosé nohy na chladných dlaždicích pleskaly a hlasitý výkřik se nesl opuštěnou místností. Pustý pokoj její hlas několikanásobně zesílil a ještě párkrát zopakoval, odrážejíc v sobě její překvapení a zároveň bezbřehé zoufalství.
Přiběhla až k němu. Hnědé vlasy měl na čele potem slepené ve zplihlé pramínky, oříškové oči se skrývaly za zavřenými víčky a nedovolovaly jí tak do nich pohlédnout.
Byl bledý a na obličeji měl několik ošklivých škrábanců, ale hrudník se mu zvedal v pravidelném nádechu a výdechu. Žil.
"Panebože..." zašeptala.
"Neboj se, žije," ujistil ji anděl. Ulehčeně se usmála a ztěžka vydechla. "Zatím..." dodal.
Rebecca nechápavě nakrčila obočí.
"Jak zatím?" zeptala se a vzhlédla. Šedovlasý muž její pohled oplácel, ruce měl složené na opěradle židle. Z jeho očí čišela odevzdanost a zlověstná síla. Zachvěla se.
"Vždyť vypadá v pohodě," namítla a přejela Jessovi po ruce. Byla úplně prochladlá, jako led... Konečky prstů pohladila její hřbet, ale pak jí pevně stiskla ve své dlani. "Nebo ne?" zeptala se znepokojeně, aniž by zvedla zrak z mladíkova obličeje.
Anděl ji pobaveně pozoroval. Když zachytila jeho pohled, nechápavě pozdvihla obočí.

"Víš vůbec, kde to vlastně jsi?" ujišťoval se. Rebecca se rozhlédla a přejela očima bílé postele, stolky a holé zdi.
"No... v nemocnici?" pronesla tázavě a obrátila se na něj zpět. Zavrtěl hlavou, na tváři mu hrál blahosklonný úsměv.
"Vážně ti to tu připadá jako v nemocnici? Nemyslíš, že tu něco chybí?" zeptal se máchl rukou kolem sebe. Rebecca se na chvíli zarazila. Svraštila obočí a znovu si celou místnost prohlédla.
"Lidi..." zašeptala. "Chybí tu lidi." Anděl pokýval hlavou.
"Ano. A nenapadá tě, proč tomu tak je?" nadhodil. Skousla si ret a nejistě si zastrčila pramen vlasů za ucho.
"Protože..." nadechla se a na chvilku se odmlčela. Muž na židli ji přitom stále pozoroval svýma bystrýma a zkoumavýma očima. "Protože jsem mrtvá..." zašeptala. Přikývl.
"Ano," odvětil tiše křivě se pousmál. Rebecca polkla a pohlédla dolů na Jesse.
"Takže... on je taky mrtvý?" zeptala se třaslavě. Zavrtěl hlavou a věnoval jí blahosklonný pohled.
"Ne, ještě ne. Ale nemá k tomu daleko," odvětil a stejně jak ona se zahleděl na Jessovu bledou tvář. Polkla.
"Co se stane, když umře?" zeptala se tiše. Pokrčil rameny.
"Půjde sem - jak jinak."
"Takže budeme spolu?" zeptala se Rebecca dychtivě a vzhlédla. Starý anděl na ní bezvýrazně hleděl svýma smutnýma tmavýma očima.
"Možná, možná ne," pokrčil rameny. "Záleží na tom, jestli byl za života hodný nebo zlý. Pokud za života neudělal stejně jako ty jedinou špatnou věc, půjdete spolu tam dál, pokud ne..." odmlčel se a povzdechl si. "pokud ne, vezmu si ho já a půjde do pekla."
Rebecca se zachvěla z ostnu hrozby, který se v jeho hlase skrýval, ale poté, co pohlédla na Jessovu tvář, se něžně usmála.

"Jess nikdy nic zlého neudělal," prohlásila.
"Jsi si jistá?" zeptal se muž s povytaženým obočím.
"Ano," přikývla rozhodně a zadívala se na nevěřícnou tvář temného anděla. V ruce stále svírala mladíkovu dlaň.
"Ach ta milenecká zaslepenost..." povzdechl si a zavrtěl hlavou. "No, já bych si tím v tvém případě nebyl tak jistý..." zamumlal tiše. Jeh rty se v záplavě vousů téměř ztrácely, takže byl jejich pohyb téměř nepostřehnutelný.
"Proč?" zeptala se a povytáhla obočí. Anděl jí věnoval pobavený pohled, a pak přejel vrásčitou rukou přes Jessova zavřená víčka.
"Jeho aura... není přímo bělostně čisté. Sice nemůžu přímo nahlédnout do jeho duše tak jako do té tvé, ale i tak je mi dovolenou spatřit jemné náznaky," prohlásil tiše, stáhl svou snědou ruku a položil ji zpět na opěradlo židle.
"Co tím myslíte?" zamračila se Rebecca frustrovaně. Tyhle věčné náznaky už jí pomalu začínaly unavovat. Anděl si povzdechl.
"Je živý," prohlásil, jako by to byla naprosto samozřejmá věc. "Zatímco ty ne..."
"Díky za připomínku," zamumlala hořce. Muž se tiše a lehce zasmál. Jeho smích se rozléhal prázdnou místností a zněl ještě chvíli poté, co anděl ztichl a soucitně se na Rebeccu zadíval. Sklopila pod jeho temným a vědoucným pohledem oči a opět upřela na Jesse zrak.
"Chceš se přesvědčit?" zeptal se tiše. Zahleděla se do jeho tváře a marně v něm hledala stopu škodolibosti nebo hrozby.
"O čem?" pozdvihla tázavě obočí. Lehce se pousmál. Na jeho klidné, smutné a moudré tváři nebyl sebemenší náznak netrpělivosti nebo otrávenosti.
"Že je Jess vážně tak dobrý, jak si myslíš," pronesl. Rebeccu z jeho slov zamrazilo. Na okamžik zaváhala - ucítila, jak na její tváři spočinul andělův tázavý pohled -, ale nakonec se rozhodla.
"Tak mi ukažte jak," zašeptala.

Vstal. Rebecca vydechla úžasem, když rozprostřel svá černá křídla a lehce jimi zamával. Ve zlatavém slunečním světle proudícím sem z lesknoucích se oken vypadaly neskutečně. Sluneční světlo se na drobných peříčkách zlatavě mihotalo. Měla pocit, že se každou chvíli musí probudit. Tohle... to nemůže být možné.
Anděl se zlehka zasmál. Ozvěna jeho hlas několikanásobně zesílila, takže Rebeccu obklopil ze všech stran, ale ona si ho nevšímala. Užasle sledovala lesklé peří, které jako by se chvělo v neexistujícím vánku.
"Je to neskutečné, že?" zeptal se ji s blahosklonným úsměvem. Ztuhle přikývla.
Udělal pár kroků vpřed. Téměř jako by se chodidly nedotýkal podlahy.
Přistoupil k Rebecce. Zachvěla se, když ucítila jeho prazvláštní vůní. Prastarou, jako letité zaprášené knihy, ale přitom tak zlověstně nasládlou, jako zvadlé suché květiny. Pach smrti a stáří. Zhluboka vydechla. Na Jessovu tvář padl stín, jak andělova rozložitá křídla bránila slunečním paprskům dotknout se jeho tváře. Byl těsně za ní. Bolestně cítila jeho chladnou přítomnost a klidný, mělký dech. Vzhlédla. Něžně se na ni usmíval, jako by jí chtěl ujistit, že vše bude dobré. Jeho oči však tvrdily něco jiného. Krutě se do ní zarývaly, až měla pocit, že ji spálí na popel. Zalapala po dechu.
Vzal její ruku do tvé své.
Jemná, drobná, bledá ženská dlaň v staré, vrásčité, snědé a mozolnaté ruce.
Naposledy pohlédla na Jessovu tvář. Vypadal tak klidně a nerušeně... skoro jako by pouze spal. Pohled jí sklouzl na noční stolek vedle jeho postele. Překvapeně vytřeštila oči, když spatřila černou růži, která na něm ležela.

"Co to..." začala, ale anděl jí rázem umlčel.
"Nech to být, ano?" přerušil ji něžně. Přikývla, ale stále pozorovala tu temnou růži. Zlověstnou a tajemnou. Tak nepřirozenou.
Anděl pevně sevřel její prsty. Pomalu jí hýbal se strachy ztuhlou rukou, opatrně jí položil na Jessovu dlaň a obalil kolem ní její prsty.
"Ták..." povzdechl si toužebně. Vzduch jako by se o několik stupňů ochladil a kolem se prohnal prudký ledový poryv větru. Rebecca se zachvěla a vyděšeně zamrkala.
Muž sevřel pevněji její dlaň položenou na Jessově ruce a začal jí na ni kreslit uklidňující kroužky.
"Neboj se," zašeptal jemně. Jeho ledový dech jí zašimral na tváři a ona znovu ucítila tu vůni suchých květin. "Neboj se... už to bude..."
Rebecce se zatmělo před očima. Poslední, co viděla, byla Jessova bledá tvář s vytřeštěnýma oříškovýma očima.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tonča | 2. ledna 2013 v 13:02 | Reagovat

Krásné, to budu určitě číst

2 Hejlynka | 2. ledna 2013 v 15:57 | Reagovat

Je to moc hezké. Máš to všecno moc hezky popsané...Už se těším na pokračování...:-)

3 Bree | Web | 2. ledna 2013 v 17:51 | Reagovat

Vypadá to velice tajemně a zajímavě... Jsem zvědavá, jaký tedy Jess je doopravdy, a jaký bude mít Rebecca "život" v andělské kůži... Tento díl se mi zdál naprosto skvěle propracovaný, nenašla bych tam snad ani jednu chybičku... Opravdu skvělé! Tleskám, Aleo! Dech jsem měla na konci očekáváním zatajený... A ten začátek se mi jevil naprosto dobře vyvedený... já nemám co dodat... snad jen to, že se těším na další část... :D

4 Alea | Web | 3. ledna 2013 v 16:23 | Reagovat

[3]: Asi tě zklamu, ale povídka není o jejím "andělském" životě - přesněji řečeno, bude o něm jenom malilinkatá zmínka :D.

5 Vera | Web | 8. ledna 2013 v 14:07 | Reagovat

Wau! ty tvoje popisy...jak děje tak okolností! :) prostě nádhera! tohle se mi na tvém stylu psaní hrozně líbí! :)

Ta povídka už teď vypadá zajímavě! jsem zvědavá, jak to bude pokračovat...jestli Jess nakonec umře nebo ne...(ale podle všeho asi ano :( )

PS: Myslím, že aura žádného člověka není přímo bělostně čistá...ale to neber jako kritiku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama