7. kapitola

14. ledna 2013 v 18:50 | Alea |  Donuť smrt padnout...

Yes... je to tady. Předposlední díl Donuť smrt padnout :). Zbývá už jen epilog a je to za námi, vážení... O tom, co s DSP a celkově se všemi povídkami bude, chystám informativní článek. Zkrátka uvidíte...


Klapnutí vchodových dveří mi dunělo v uších i notnou chvíli poté, co jsem vyšla ze školní budovy a sbíhala těch několik málo schodů vedoucích na školní parkoviště. Bylo krátce po osmé, slunce se nepřítomně vznášelo nad vrcholky budov a prudce mi svítilo do obličeje. Nespokojeně jsem zamručela a přimhouřila oči, takže z nesourodého zástupu aut stojících vyrovnaných jedno vedle druhého jsem viděla pouze souvislý pestrobarevný pás přerušující tmavě šedé moře asfaltu.

Sklonila jsem hlavu, takže se mi zrzavé pramínky vlasů svezly podél tváře a nandala si kapuci, kterou jsem stáhla až do čela. Dovolila jsem si letmý pohled k oknům vedoucím na tuto stranu školních pozemků, který mě ujistil o tom, že žádný z profesorů, školník nebo věčně zvědavá sekretářka není na dohled. Poslední, co jsem teď potřebovala, bylo, aby jeden z nich rozhořčeně vyběhl ven a snažil se mě zatáhnout zpátky do třídy. Vážně se mi nechtělo jim vysvětlovat, co dělám pět minut po zvonění venku na parkovišti a mířím si to pryč ze školních pozemků. Na to jsem opravdu neměla čas a ani náladu.

Pod nohama mi skřípaly kamínky štěrku, zvuk podrážek dopadajících na tvrdou zem se po rozlehlém parkovišti rozléhal a vracel se zpět k mým mírně obluzeným smyslům. Stáhla jsem si rukávy mikiny přes zápěstí, přičemž v pravé ruce jsem ještě stále svírala klíče od mámina auta, a strčila je do kapes.

Mírně jsem zrychlila. Nohy se mi pletly a odmítaly poslouchat, jak jsem se je marně snažila přimět k větší výkonnosti. Místy jsem téměř přecházela do běhu, ale jakási omamná otupělost mi bránila v tom, abych se rozeběhla úplně.

Cítila jsem, jak mi prudce buší srdce. Dutě mi tepalo v uších a já cítila, jak se mi do už tak dost rudého obličeje žene další a další krev. Dech se mi ztrácel v hrdle, neustále jsem si olizovala suché, popraskané pálící rty a mrkala, jak se mi pod neustálým náporem slz zamlžovaly oči.

V hlavě se mi nesouvisle motaly myšlenky a já nebyla schopná vnímat jen jedinou z nich. Tupě jsem zírala na zem a automaticky pokládala jednu nohu před druhou.

Co když jsem se úplně zbláznila? Co když je Adriane pouze můj výmysl a já teď hodlám vše zahodit jenom kvůli představě, kterou mi vsugerovala má vlastní hlava? Co když jsem dočista zešílela?
Ruka mi vylétla vzhůru, jak jsem jí zajela pod kštici zrzavých vlasů a nahmatala přibližnou polohu načervenalých skvrn na mém krku. Narudlých oválků připomínajících svým tvarem lidské prsty.

Co když jsem si to udělala já sama?
Trhavě jsem se nadechla a přejela rukou po jemné pokožce krku. Ledový dotek mé dlaně na něm vyvolal husí kůži.

Andělé... Díky jednomu pouhopouhému slovu mi přejel mráz po zádech a strachy sevřelo srdce.
Hlavou mi probleskla vzpomínka na dvě velká černá křídla a Adrianniny rudé oči a já se otřásla. Je to tak neskutečné. Tohle... to není správné. Nedává to smysl.

Měla bych panikařit? Měla bych mít strach? Protože pokud ano, něco je se mnou špatně. Ačkoliv sem cítila, že část mne, ta hodná, něžná a smířená, je k smrti vyděšená, ta druhá, o které Adrianne neměla ani ponětí, je odhodlaná bojovat.

Zuřivost, která rozechvívala celé mé tělo, která nehodlala dopustit, aby ta červenooká mrcha získala to jediné, to nejcennější, co mám. Kdesi vzadu, schovaná v koutku a trpělivě čekající na svou příležitost, byla a stále je část Adrianne. Věděla jsem to. Věděla jsem o ní. Ale můj vztek, barvící okolní svět do krvavě rudé barvy, jí nedovoloval nic udělat. Snažila se, ale já byla natolik nepříčetná, že mé rozhodnutí nemohla nijak ovlivnit .

K smrti vyděšená, ale zároveň k smrti odhodlaná. K něčemu, čemu se stejně nejde vyhnout. Tedy alespoň pokud chci zůstat JÁ.

V hlavě mi vyvstal obraz mě samotné se zářivě bílými křídly, v jednoduchých šatech sahajících až na zem, zpod kterých vykukují bosé nohy, a záplavou zrzavých vlasů lemující bledý obličej. Bledou tvář s krvavě rudýma očima.
Otřásla jsem se. Ne. Takhle to neskončí. Nesmí.

Je zvláštní, jak člověk najednou doopravdy pozná sám sebe, když dojde na nějakou opravdu závažnou situaci. Věc života a smrti. To i ten sebemenší detail, nejbezvýznamnější rozhodnutí odkrývá jeho duši, kousek po kousku, a pouští ho dál, než by se sám kdy dostal.

Ale... stojí mi to vůbec za to? Má cenu se vůbec snažit? Stojím JÁ za to?
Nejsem žádná speciální osobnost. Normální holka, která žila, smála se, milovala a snažila se proplout životem bez nějakých zásadních potíží či chyb. Zkrátka žít. Přežívat. Obyčejný, průměrný život, který se nezapíše do paměti lidstva, ale který zůstane v srdcích jednotlivců, kteří s ním měli cokoliv společného.

Normální, průměrná. Ale já. Ano, možná je za takovou obyčejnost poněkud vysoká a přemrštěná cena, ale já jsem ochotná ji zaplatit. Ať mi má duše zůstane alespoň jako smutný, dojemný suvenýr, který mi bude navěky připomínat ztracenou vstupenku do ráje. Nechci se stát pouze loutkou Adrianniných snů a přání.

Vlastně... kdyby se mě nepokoušela zabít, možná by mi jí bylo i líto. Dívka, která přišla o vše - o život, sny, naději a nakonec i o svá bílá křídla. Ale to neznamená, že o to vše musí připravit i mě.

Pod nohama mi křupaly drobounké kamínky štěrku, jejich nepravidelné šustění se mi vrývalo hluboko pod kůži a vytvářelo v mé hlavě prazvláštní zvukovou kulisu doprovázející zmatený tok mých myšlenek. Povzdechla jsem si.

Je to zvláštní. Jít starou, známou cestou s vědomím, že tentokrát je to naposled.
Vytáhla jsem ruku s klíči z kapsy a odemkla auto, které stálo necelých deset metrů přede mnou. Zadní světla zablikala, krátce pípla a já svěsila paži podél těla. Zrychlila jsem. Ruce jsem opět strčila do kapes a se skloněnou hlavou jsem zčásti došla a zčásti doběhla až k autu.

Jedním trhnutím jsem otevřela dveře. Zhroutila jsem se na měkkou, polstrovanou sedačku a klíčky odhodila na palubní desku. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Kapuce mi sklouzla z rozježených vlasů a zrzavé pramínky se víceméně vrátily na své původní místo podél mé tváře. V hlavě jsem měla prázdno. Jako by veškerý šum, veškerý zmatek, který mi do ní zasadila Adrianne, byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Zhluboka jsem se nadechla.

Je možné, že to vše začalo teprve včera? Že je to pouze jeden jediný den? Uchechtla jsem se.
A to se mi zdálo, jako by tohle vše trvalo celé věky. Rychlý skok... nebo spíš rychlý pád. Níž, níž a ještě níž. Otřásla jsem se. Děsila mě pomyšlení na skutečnost, jak moc nízko...

Co kdyby... co kdybych tehdy nešla zkratkou kolem kostela? Co kdybych to vzala normální cestou, hezky to vše obešla, ačkoliv by to trvalo o něco déle? Našla by si mě Adrianne i tak? Nebo by vše zůstalo v normálu, nic by se nestalo a já bych si dál žila svůj relativně spokojený, obyčejný život?

Popotáhla jsem a otevřela oči. Utřela jsem drobné slané kapičky, které mi uvízly na tváři, bradě a hraně čelisti a natáhla ruku pro klíčky stále ležící na palubní desce. Strčila jsem je do zapalování a otočila jimi, hřmotný start motoru mě vyrušil z mého otupělého snění, až jsem na sedačce lehce povyskočila. Naposledy jsem lehce popotáhla, otřela si ulepený obličej rukávem mikiny a povzdechla si.

Nikdy jsem nad podobnými věcmi moc nepřemýšlela. Život. Smrt. Pro mě slova až moc relativní. Co je život? Co je smrt? Otázky, na které zjistíš odpověď, až když stojí přímo před tvýma očima.

Ruce se mi klepaly. S cuknutím jsem vytáhla klíčky zpět, sledovala, jak rozsvícené kontrolky opět pohasínají, a spustila ruce do klína. Třaslavě jsem se nadechla.
Přesně ta chvíle, kdy se dostaví strach. Kdy stojíte na prahu a váháte, zda máte vůbec vejít. Ale kdo to ví? Když ne já, tak nikdo.

Strach. Varovný signál, který nám říká, že je něco špatně, že je právě ten rozhodující čas, kdy bychom měli utéct. Možná proto jsem nemohla přinutit samu sebe bát se - neměla jsem možnost utéct. Možná tehdy, tam u toho kostela. Ale můj čas na záchranu už vypršel a já nemohla dělat nic jiného, než jen stále a stále oddalovat zlověstně se blížící konec.

Někomu by toto možná přišlo jako útěk, ale opak byl pravdou - tohle byla jediná cesta, jakou jsem měla. Nebo alespoň jediná, kterou jsem byla ochotná se vydat, jediná, která by mi pomohla tohle vše vyřešit po mém způsobu s přijatelnými následky - alespoň pro mě.

V hlavě mi opět vyvstal ten děsivý obraz. Obraz zrzavé dívky s bílými křídly zářivě rudýma očima.
Ne, stojí to za to. Stojí to za vše. Protože tohle je vše.

Zarputile jsem sevřela rty do tenké bezkrvé čárky a znovu nastartovala. Tentokrát mé zvuk motoru nevyděsil, brala jsem ho jako ujištění, že to, co se chystám udělat, je správné. Nebo alespoň zčásti rozumné. Pevně jsem stiskla volant. Klouby na prstech mi zbělaly, ale už se alespoň tolik netřásly.
Vycouvala jsem ze školního parkoviště a zamířila si to pryč z města.

Nebrečela jsem. Po předchozí noci jsem neměla jak sílu, tak slzy, které bych mohla vybrečet. Zírala jsem před sebe, sem tam mírně pohnula volantem či podvědomě zabočila, ale ve skutečnosti jsem cestu ani pořádně nevnímala. Ačkoliv jsem věděla přesně, kam jedu, část mě - ta zmatená, vyděšená, část, která by byla schopná se smířit s tím, že by mě po zbytek mého života ovládala Adrianne - jako by stále nedokázala pochopit, co se to vlastně pokouším udělat. K čemu tohle vše vede. Jako by nechápala, že tohle je konec. Definitivní, věčnější, než se může na první pohled zdát. Ale nic proti tomu nedělala. Jako vždy.

Silnice se mi míhala před očima, aniž bych se na ni doopravdy soustředila. V hlavě jsem stále měla obraz sebe samé s krvavýma očima... jako Adrianne. Jediná věc, díky které jsem měla pocit, že jednám správně a která mi pomáhala udržet si relativně zdravý rozum. Protože tohle mi za to stojí.

Zabočila jsem. Auto drkotalo po nerovné kamenité cestě a já měla pocit, že ze mě neustálé poskakování auta nejspíš co nevidět vytřese duši. Okolní lesy, které lemovaly silnici po celou dobu mé cesty, řídly a řídly, sem tam jsem mezi ne příliš hustými řadami zahlédla bledě modrou oblohu ostře kontrastující s tmavým porostem.

Pokřivené stromy, tyčící se vzhůru shrbené a pokroucené, jako zoufalí žebráci obracející se k nebi s modlitbou, u které ani nedoufají, že by kdy mohla být vyslyšena. Šeptající do větru, aniž by čekaly odpověď. Pevně jsem sevřela volant.

Najela jsem na malé odpočívadlo krčící se v houfu zakrslých stromků a zastavila. Po chvilce váhání jsem klíčky položila na sedadlo spolujezdce a ruce svěsila do klína. Však on je někdo dříve či později najde.
Zírala jsem skrz přední sklo a tupě hleděla na řídký porost napůl holých borovic, vytvářející své prapodivné mauzoleum ztracených nadějí a prázdných výkřiků, zkroucené v krkolomných pozicích a zachytávajíc ve svých větvích šumění větru.

Takhle to nemělo být. Měla bych sedět v nepohodlné školní lavici, poslouchat učitelku a ignorovat chechtající se spolužáky, kteří by se bavili kdesi v zadních lavicích. Nic z tohohle všeho se nemělo stát. Měla bych zažívat normální, obyčejný den, kdy moje největší starost byla písemka z matiky.
Co bych teď za takový nudný, stereotypní den dala...

Ale co máma?
Kousla jsem se do rtu a snažila se zabránit slzám, které se opět draly na povrch. Co ona?
Ublíží jí to. Tak strašně moc jí to ublíží. Třaslavě jsem se nadechla.
Nemám ponětí, zda to unese. Nejdřív táta, teď já... Kéž bych jí to mohla vysvětlit. Přimět jí pochopit proč... Ale ona se to nikdy nedozví. Nikdy nebudu mít tu šanci říct jí důvod, říct jí pravdu...

Vystoupila jsem a zabouchla za sebou dveře. Prudká rána zazněla ve ztichlém lese jako výstřel do prázdna, nesoucí se tou pustou samotou. Znovu jsem zastrčila ruce do kapsy, ale tentokrát jsem nechala kapuci kapucí a vítr se okamžitě pustil do mých zrzavých vlasů, které všemožně proplétal a házel mi je v zacuchaných pramíncích do obličeje.

Les ustupoval. Nejprve velice mírně, avšak za chvíli nebylo po pokřivených borovicích ani památky. Pustá, holá pláň pokrytá drobnými zakrslými keříky, které vystavovaly svá vyhublá těla tvrdému poryvu větru, který je nemilosrdně srážel k zemi.

Zhluboka jsem se nadechla. V nose mě štípala povědomá vůně mořské soli a zatuchlých řas, v dálce jsem slyšela vlny rozrážející se o ostré štíty útesů. Zrychlila jsem. Zuřivost, která ve mně po včerejší noci zůstala, mi zahalovala rozum a bránila tak Adrianne zmocnit se mé mysli, ale zároveň jsem byla schopná přemýšlet zcela racionálně. Tak chladnokrevně, že to i mě samotnou překvapovalo.
Nevnímala jsem cestu. Nohy jsem třaslavě pokládala jednu před druhou a čím blíž jsem byla k útesům, tím narůstal můj strach pohřbený kdesi hluboko uvnitř mé hlavy.

Ale já nehodlala couvnout. Ne teď, ne tady. Protože tohle mi za to stojí. Protože jsem se poprvé v životě chystala udělat věc, kterou jsem si byla na sto procent jistá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ænag | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 16:28 | Reagovat

Ou... koukám, že mi uniká další mistrovské dílo, nebudeš se na mě zlobit moc, když Ti řeknu, že nemám tolik času, abych mohla přečíst celé Tvé veledílo...:(, nedělám to naschvál... ale ta škola je zdrcující instituce:\
P.S. K Tvému komentáři - pokud jsi ten článek četla :); ta otázka je tam proto, abych zjistila, jestli jsou lidé, kteří si čtou úvod u mých článků a nepřeletí jen obrázky a pak napíšou nějaký jednoduchý komentář... Tím samozřejmě nechci říct, že si třeba o Tobě myslím, že nečeš články:) No doufám, že si z tohohle popisu něco pochopila...;)
P.P.S. a pak je tu ještě jeden malý důvodek, mám ráda statistiky a zajímá mě, která barvička bude nejčastější:D (Sazím na modrou anebo fialovou, ale zelená taky není špatná:))

2 Ænag | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 17:07 | Reagovat

*Červenám se*
Jsem ráda, že si vážíš mého názoru...:) Já si Tvého vážím stejně nebo snad víc:)
Jedna možnost by tu byla: nevadilo bych Ti, kdybych si Tvé dílo zkopírovala do mobilu (ktery neumi totiž přijímat wi-fi), tam si ho přečetla a až bych to dočetla, napsala bych Ti komentář s názorem;)
Neboj, Tvůj opus nehodlám šířit (ani pod Tvým jménem XD)

3 Hejlynka | 16. ledna 2013 v 19:45 | Reagovat

Páni! Tuhle tvoji povídku jsem sice ještě nečetla, ale hned, jak budu mít čas, tak to udělám.Tahle kapitola je super. Dokážeš tak skvěle popsat pocity...Skrátka smekám. Píšeš úžasně...

4 Ænag | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 20:25 | Reagovat

Vyzvala jsi mě, abych si přečetla Tvou povídku Donuť smrt padnout... Jelikož jsem ji četla převážně z prťavého displeje mého mobilu, musela jsem neustále 'otáčet stránky', takže mi Tvé kapitoly připadaly alespoň dvakrát delší než je jejich i tak úctyhodná délka, bylo to trochu unavující (furt listovat) a možná bych proto povídku odložila, jenže Ty jsi mistr psaní, a ty kapitoly byly tak napínavé, že jsem Tvé dílo jen s těžkostí odložila a mohla jít v klidu spát...Zzz
Doufám, že jsi hořejší odstavec pochopila jako opěvný text na jedno z Tvých veledíl, ale teď už se budu snažit být trochu... konkrétnější:)
Varovala jsi mě, že první kapitoly nejsou nejlepší a možná je to pravda - porovnám-li Tvé nynější kapitoly s těmi staršími, je vidět zlepšení:). Avšak myslím, že mnozí lidé by s Tvými 'začátečnickými' kapitolami byli velmi spokojení (Já osobně bych byla velmi ráda, kdybych psala jako Ty (i Ty v dřívějších dobách:D)) - Zase moc odběhla od konkrétnosti...Tak tedy (pozn. Vynechám ve svých připomínkách překlepy a pravopisné chyby, protože ty děláme všechny a málokdo se nikdy neuklepne nebo nepřepíše...)
Úvod: Možná byl trochu kratší, ale dlouhý prolog bývá často unavující a také se může stát, že je na začátku příliš mnoho informací, které zbytečně zatěžují mozek čtenáře, což se v Tvém případě nestalo, a to je dobře. Mám jen jednu připomínku a to, že mi text v některých pasážích připadal mírně chaotický - ty jména se mi prostě nechtěla v hlavě srovnat a přiřadit ke správnému popisu (ale bude to patrně mou vrozenou nechápavostí...):)
1. kapitola: Pokud jsem to dobře pochopila, patří také mezi ty 'starší' kousky:) Moc výtek k této (ani k jiným) nemám, ale jedna věcička mi zde mírně 'vadila' (nebo spíše upoutávala pozornost mých očí):), objevovala se hlavně ke konci... - jde o to, že mi 'připadalo', že se Ti tam často opakují jména 'těch dvou žen' (asi nejsi tak blbá jako já ale i tak) uvedu příklad: "Blabla" řekla Emily; "Blablabla" odvětila Adrianne; "Bla?" zeptala se Emily; "Blabla" odpověděla Adrianne. Možná [určitě] je to jen můj hloupý pocit anebo jsem slepá... Ale každopádně si myslím, že takovouhle 'chybu' už neděláš, takže je vlastně nesmysl to tady takhle rozebírat:)
2. kapitola: Když jsem četla začátek, trochu jsem se lekla, jestli jsem si nespletla povídku, ano prostě mi ten začátek nějak do děje neseděl, ale myslím, že to mělo být záměrem, ne? Osobně bych tuto kapitolu nazvala klidnou, ale ne nenapínavou:) Byla mi takovou uvítací druhou kapčou, která prodlužovala moji zvědavost a vzbuzovala netrpělivost, protože jsem stůj co stůj, chtěla vědět, co jsou zač ty dvě minulé kapitoly! A tak mi nezbývalo než rychle zjistit, co je v kostelu:)
3. kapitola: A tady se dostávám k tomu, na co myslím celou dobu... - většina kapitol je psaná v ich-formě (že?XD) a já neuvěřitelně žasnu nad tím, jak jsi se zhostila 'ztráty paměti', velmi se mi to líbilo! Nedokážu přesně popsat, co mi na tom přišlo tak úžasné, ale jde mi o to, že vlastně čtenář přemýšlí jako hlavní postava, ale neutrpí ztrátu paměti jako hlavní postava, takže mu její chování připadá 'podivné'... asi jsem to moc neosvětlila, prostě se mi to  dokonale líbilo! Klobouk dolů (neměl být první, já na něj jen zapomněla:))
4. kapitola: Mistrovsky-živě zachycené chování mezi dcerou a matkou, tak pravdivé, že snad to musela být pravda ;). Dokonale popsaná bolest (všechno dokonalé...). Teď když se zpětně ohlížím tak mi to, jak cítí  a vidí ty vzpomínky připomnělo Harryho Pottera v 7. díle... možná vedlejší... A ještě Tě chválím za poslední odstavec, ten je tak... nádherný, smutný, výstižný, přesný, pravdivý...:|
5. kapitola: začátek ve vzpomínce, mírně překvapivé nicméně správné:) člověk musí zapojit mozek, co se to děje (a stejně mu to nedojde i když si leccos domyslí, ale i po přečtení vzpomínky, má v hlavě na ni otázky: Kdo byl ten chlápek?(omluvám se pokud jsem to přehlédla)) Scéna v pokoji... dobrá, ale jen mi připadalo, že Adrianne se chvílemi chová jako puberťačka (třeba mluvou) a ne jako padlý anděl...(detail) a pak mám pocit (zase ty moje pocity), že jednou jí Carol v přímé řeči tyká a jindy vyká, ale asi to bylo myšleno tak, že jí tykala, když byla naštvaná a byla sama sebou:) (pozn. zase takový napínavý konec;))
6. kapitola: Dokončení 'násilnické' scény - mám takové tušení (z pocitu se stalo tušení), že jsi zapomněla napsat, kam se Adrianne poděla po otevření dveří (ale rovněž mám tušení, že jsem slepá...). Opět skvěle vystižená scéna mezi mamkou a dcerou. A ještě lépe jsi napsala pocit ve škole, ty slzy - ten pocit dobře znám a Tvůj popis mi připomněl ty hrozné chvíle, kdy na vás čučí desítky lidí a vidí ty zarudlé oči a mokrý ksicht (nebo stačí i jeden rodinný příslušník:|) K této kapitola mě napadla jedna výtka - myslím, že Carol začala nějak moc rychle za těch pár hodin chápat filozofii andělů, jejich cíle a touhy a dobře se vyhýbala pocitu, že je blázen a vymýšlí si toKlíčky od auta... jejich získání přišlo až příliš snadné, ale možná proto, že mamka Carol prostě věřila i v tomto stavu...
7. kapitola: Už jí došlo, že si to možná jen vymýšlí..., ale domlouvá si, že to co se jí fyzicky přihodilo, si nemohla udělat sama... Zase hezky popisuješ - vzpomínky, loučení se životem, přemítání o smrti a o svých blízkých... Jsem ráda, že si nakonec vzpomněla i na mamku, že by ji to asi složilo... (myslela jsem, že zapomněla...XD) Pak přišel menší údiv - ono je tam moře? Tak tam se jde zabít, já furt přemýšlela, kam má namířeno. A teď bych si dovolila zveřejnit jednu z Tvých božských vět: "Obyčejný, průměrný život, který se nezapíše do paměti lidstva, ale který zůstane v srdcích jednotlivců, kteří s ním měli cokoliv společného." - ta mě dojala a oslovila, další cylindr smekám:)
Snad Tě tento komentář neomrzel a četla jsi ho ráda. Ráda bych Ti poděkovala, že jsi mě 'přinutila' přečíst si toto dílo, protože byla by škoda, kdybych ho zaspala...Zzzz... Teď mi jen zbývá říct, kdy přijde ten epilog?;) Protože mě zajímá, jak to skončí!:D
P.S. Také bych nevěřila, že se to odehrálo jen ve dvou dnech (děj povídky i moje přečtení Tvého díla:))
P.P.S. Toto je asi ten nejdelší komentář, který jsem kdy napsala.:)
Dobrou;)

5 Bree | Web | 18. ledna 2013 v 19:22 | Reagovat

Takže jsem teď další netrpělivě čekající osobou na epilog?! Co tam bude, hm? Sakra, přece se nazbije... A jestli jo, tak nevěřím, že bude doopravdy mrtvá... Protože jestli mi ještě dobře slouží paměť, tak jsi někde psala, že tohle všechno je jen první díl od Donuť smrt padnout a celkem mě v tom i usvědčila ta nepatrná jednička na obrázku k téhle povídce... Takže doufám, že jsi nezměnila své rozhodnutí, a povídka bude pokračovat dalším dílem s jednotlivými kapitolami... Doslova tě teď "zpěvavě" vybízím: "...epilog nebude koncem této povídky..." A jestli ano tak doufám že bude hodně dlouhý... Nepochybuju o tom že bude zajímavý, ale byla bych stejně radši, kdyby to pokračovalo ;)
Sakra... to jsem to nějak rozepsala... a ještě jsem se nedostala ke kapitole... :D
Rozhodně se mi zpracováním líbila více než ta předchozí a děj... bylo to plné Caroliných pocitů a tak... Krásně ses v její mysli rozepsala, to se mi opravdu líbilo... A to zpytování svědomí, jak to vezme její maminka... Bylo to vážně, ale tím myslím, opravdu hodně smmutné :( Nikdy bych se do takové situace nechtěla dostat, sice si nemyslím že ti andělé by byli reálně možní, ale snad úplně každého může něco dovést k takovému rozhodnutí... Ta nešťastná a zoufalá atmosféra z toho přímo sálala, a musím se přiznat, že třeba mně se lépe píší smutné scény přijde mi to více realistické než nějaké happyendy a tak...
No radši už budu s tím psaním končit, asi bych se měla jít vypsat k sobě do povídek :D
Těším se na ten epilog, ale nezapomeň, e když to bude pokračovat, tak budu ráda mnohem více ;) Ještě jednou, těším se! :)

6 Vera | Web | 20. ledna 2013 v 16:38 | Reagovat

Když jsem to četla, všechny pocity hlavní hrdiny jako by se přenesly na mě. Tu úzkost, která z ní vyzařovala kvůli Adrianne jsi popsala neskutečně skvěle! Na druhou stranu je děsivé připouštět si, že to celé možná byl jenom výplod její fantasie a i když si to nemyslím, tak ji chápu, protože na jejím místě bych nejspíš pochybovala úplně stejně!

"Pokřivené stromy, tyčící se vzhůru shrbené a pokroucené, jako zoufalí žebráci obracející se k nebi s modlitbou, u které ani nedoufají, že by kdy mohla být vyslyšena"

Bože můj, zabte mě někdo, protože tahle věta je napsána tak dokonalým způsobem, že mi při jejím čtení spadla brada až někam pod stůl!

K této kapitole jednoduše nemám slov, jenom nevěřím, že to udělala! Zabila se? Hej to ne! Nemůžeš ji nechat umřít!!!
Osobně doufám, že si to ještě na poslední chvíli rozmyslí (nejlépe dva centimetry nad koncem útesu, jak to tak bývá ve filmech :D) a neskočí!

7 ariven | Web | 25. ledna 2013 v 14:56 | Reagovat

Zatraceně, už jsem si zvykla, že píšeš opravdu dobře, ale tohle, to bylo přímo božské. Já prostě miluju tvoje popisy a v téhle kapitole byly ještě lepší, než jindy.
"Ať mi má duše zůstane alespoň jako smutný, dojemný suvenýr, který mi bude navěky připomínat ztracenou vstupenku do ráje." Tak toto je, prosím, naprosto epická věta a už hodně dlouho se mi nestalo, že by se mi nějaká věta tak líbila!
Na rozdíl od ostatních, myslím, že Carol umře. Byl by to takový smutný, epický konec. Jenže pro mě už je dneska epický asi úplně všechno :D
Jinak, pod povídkou v rozcestníku jsem našla další hezkou větu: "Toto je pouze "úvod" k delší povídce, kterou hodlám napsat, jenom takové uvedení do děje..."
Takže už se těším na ten delší příběh... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama