Víte co? Možná že bych nezměnila nic. Vůbec nic. Ano, udělala jsem sice už pár kravin, ale nikdy nic velkého, co by můj život úplně obrátilo vzhůru nohama. A těch pár pitomostí ani nestojí za to, abych je ze své minulosti nadobro vymazala.
V mém životě vlastně existují tři druhy chyb.
Totální voloviny, které bych ze svého života nejraději nadobro odstranila. K mému štěstí jich ale stejně moc není, takže nestojí za to se jimi zaobírat. Jasně, bylo by hezké, kdyby zkrátka zmizely a já už na ně nikdy nemusela se staženým žaludkem vzpomínat, ale jak jsem řekla... Nestálo by mi to za to.
Dále jsou tu špatné věci, které bych ze svého života nejraději vymazala, ale které většinou končily něčím dobrým. Takže bych je tím pádem nemohla změnit, aniž bych se tím zároveň nevzdala toho hezkého, co z nich vyplynulo. JAsně, cesta k nim byla dost otravná, ale to dobré je tady TEĎ a vzpomínky tu sice vždy budou, ale dá se je celkem úspěšně ignorovat.
A konečně třetí - dobré věci, které nakonec (bohužel) skončily špatně. Když se vše zdálo krásné a bezchybné, ale najednou... Škoda slov.
Ale ani ty bych nedokázala smazat ze svého života, jelikož bych tím přišla i o ty hezké vzpomínky - vzpomínky, které bych si ráda uchovala a nerada se jich vzdávala, ačkoliv by to znamenalo smířit se i s tím špatným, co se událo před nimi.
Člověk nemůže nic změnit, aniž by tím zároveň neovlivnil něco jiného. Jako v těch všemožných sci-fi filmech o cestování do minulosti - nesmíte nic změnit, jelikož byste tím změnili i budoucnost.
A tohle já nechci riskovat.
Mám na to hodně podobný názor, i když u mě by se jedna věc na vymazání našla...:-)