6. kapitola - Jsem monstrum?

23. listopadu 2012 v 16:07 | Alea |  Donuť smrt padnout...

Wow. Už jsem ani nevěřila, že se to stane... Ale ano. Po několika měsících znovu přidávám kapitolu k Donuť smrt padnout! Většina z vás o této povídce buď ještě nikdy neslyšela nebo už zapomněla, o čem že to vlastně je, ale přesto by mi udělalo radost, kdyby si ji alespoň někdo přečetl :D.
Uvažuju o tom, že bych ji začala psát odznova a předělala prvních pár kapitol, jelikož jak se na ně dívám tak nějak s odstupem, přijdou mi... divné. Ale teď bych se ráda soustředila na Teritorium, takže plán odsouvám na neurčito :).
Alea


Zaječela jsem. Nade mnou ležela Adrianne, v ruce svírala dlouhou obřadní dýku a šílený lesk v jejích očích nenechával nikoho na pochybách, že je rozhodnuta ji v minutě použít. Rudé oči měla vytřeštěné, zornice rozšířené tak, že téměř překrývaly duhovky krvavé barvy. Zuby vyceněné, ze rtů jí odkapávaly sliny a z hrdla se dralo nelidské, téměř zvířecí zavrčení. Vlastně... ona už možná ani člověk nebyla. Pleť, která se mi kdysi zdála tak zvláštně a tajemně bledá, byla teď mrtvolně bílá a kůže se jí ostře napínala přes vystouplé lícní kosti. Žíly jí vystouply na povrch a zuřivě jí v nich tepalo, hrudník se jí rychle zvedal v nepravidelném rytmu jejího dechu. Na první pohled bylo jasně zřejmé, že Adrianne je totálně šílená. Zatímco jsem se nade mnou zlověstně tyčila s maniakálním výrazem, křičela jsem o sto šest a mlátila do ní.

Rvala jsem se s ní. Vrhla jsem se na její ruku, ve které svírala nůž, a snažila se ho z ní vypáčit - ale marně. Její prsty neochably, ať jsem dělala, co jsem dělala. Zuřivě zaryčela a tvrdě mě srazila zpět na postel. Štíhlé kostnaté prsty se obtočily kolem mého hrdla. Začala mě škrtit.
Doslova a do písmene mi drtila krk. Cítila jsem, jak mi bolestivě mačká hrtan a brání tak příchodu vzduchu do mých plic. Marně jsem se snažila strhnout její ruku dolů, marně jsem se snažila nabrat do plic alespoň trochu kyslíku. Zachrčela jsem a dál se na Adrianne sápala. Zatmělo se mi před očima.

"Carol?" ozvalo se zpoza dveří. 'Máma', blesklo mi hlavou překvapeně. Adrianne to patrně také mírně zaskočilo, jelikož mírně povolila své sevření a mně se podařilo vykroutit se a konečně se chrčivě nadechnout. Hrdlo jsem měla v jednom ohni.
Adrianne zasyčela a znovu se na mě vrhla. Tentokrát jsem ovšem bleskově zareagovala a strhla z nočního stolku malou lampičku. Drát se vyrval ze zásuvky a já v rukou držela novou improvizovanou zbraň. Neváhala jsem a řádně jí přetáhla Adrianne přes hlavu.
"Carol? Zlato, jsi tam?" máma zalomcovala klikou, ovšem dveře se ani o milimetr nepohnuly. "Jsi v pořádku? Nemůžu dovnitř, ty dveře se asi zasekly. Carol?"

Adrianne se ale nic nestalo. A to jsem si myslela, že jsem do své rány vložila maximum síly. Jediná změna, která u ní proběhla, byla ta, že se rozzuřila ještě víc - pokud to vůbec bylo možné. Bylo to zvláštní. Jako bych se prala s divokým zvířetem a ne s lidskou bytostí. Znovu jsem jí udeřila - tentokrát do ruky, ve které svírala dýku. Upustila ji.

Bleskurychle jsem vyskočila na nohy a s lampou v ruce utíkala ke dveřím. Stihla jsem uběhnout jen pár kroků, než na mě skočila a prudce mě strhla na zem. Tvrdý pád mi vyrazil dech a tak jsem chvíli jen ležela na zemi a snažila se to rozdýchat. Cítila jsem, jak se mi její dlouhé nehty brutálně zarývají do paží a její vlasy mě lechtaly za krkem. Adriannin ledový dech mě šimral na šíji. Otočila jsem se na bok a ve snaze setřást ji jsem sebou začala zuřivě škubat a jen tak nazdařbůh jsem se s lampou, která mi naštěstí po pádu zůstala v ruce, ohnala. Podařilo se mi vyškrábat se na čtyři a Adrianne sletěla z mých zad dolů. Slyšela jsem, jak hlasitě zanadávala. S výkřikem jsem se vymrštila na nohy a přiběhla ke dveřím, které jsem jedním trhnutím bleskurychle otevřela a stála tak tváří tvář vyděšené mámě.

"Panebože, Carol, co se to má znamenat?" vydechla užasle. Na sobě měla dlouhý župan, zrzavé vlasy rozcuchané a rozježené všemi směry. Byla celá bílá, bledé rty měla šokovaně pootevřené a mermomocí se snažila nakouknout mi přes rameno. Pro jistotu jsem dveře lehce přivřela a nechala do ztmavlého pokoje proudit pouze úzký pruh světla z chodby. Otočila jsem se. Adrianne zmizela. Na podlaze ležela pouze lehce zdeformovaná lampička, přičemž drát byl zamotaný do peřiny válející se vedle postele. Prostěradlo bylo shrnuté, jeden polštář ležel také na zemi, druhý byl rozsápaný a bílé peří se jemně snášelo nad celou tou spouští. Jak jemné a něžné sněhové vločky se snášel na můj tmavě zelený koberec. Obrátila jsem se zpět, abych se mohla mámě dívat do ospalého a vytřeštěného obličeje.

"Jsem v pohodě," vyhrkla jsem bleskurychle. "Nic se nestalo, měla jsem jen hnusnou noční můru." zalhala jsem a jako bonus na tváři vykouzlila zářivý neupřímný úsměv. Máma lehce přimhouřila oči a podezřívavě se mě jimi přeměřila.
"To musela být teda pořádná noční můra," podotkla. "Ozývaly se odsud vážně podivný zvuky."
Pokrčila jsem ledabyle rameny a uhnula pohledem.
"Jsi v pořádku, že ano?" ptala se mě starostlivě máma. Ztěžka jsem polkla a zadívala se do jejích širokých ustaraných očí. Přikývla jsem.
"Jsem v pořádku, mami. Neboj," zalhala jsem a něžně se na ni usmála. Lehce jsem ji pohladila po rameni. Povzdechla si.
"No, jak myslíš. Kdyby si cokoliv potřebovala, tak mě klidně vzbuď, ano?"
Krátce jsem kývla a zavřela za sebou, abych se nemusela dál dívat do jejího starostlivého a zmateného obličeje. Hlavu jsem složila do dlaní, zády se opřela o dveře a sjela po nich až na zem. Kolena jsem si přitáhla až k bradě a skrz prsty pozorovala tu spoušť kolem. Drobná pírka byla roztroušená všude kolem a vytvářela tak na koberci lehkou vrstvičku nadýchaného sněhu.

Stáhla jsem ruce z obličeje a lehce přejela prsty po krku. Bolestivě jsem při tom doteku zasykla a zkřivila tvář. Pálilo to jako čert a já byla ochotná se vsadit, že do rána to na sto procent nabere nějakou úžasnou barvu. Ztěžka jsem polkla a spustila ruce kolem těla.
Z oka mi vyklouzla osamělá slza. A za ní další. A další. Razily si cestičku skrz mou tvář a tiše dopadaly na můj vzdouvající se hrudník. Přerývaně jsem dýchala a snažila se vytěsnit z hlavy vše, co se zde během poslední půl hodinky událo. Alespoň na chvíli. Jelikož odteď se toho už nejspíš nikdy nezbavím. Opřela jsem se čelem o kolena, objala si tělo pažemi a hystericky se rozplakala.

---

Nemám ani sebemenší ponětí, v kolik hodin jsem tehdy usnula. Dlouho do noci jsem tam jen tak seděla, brečela a snažila se alespoň trochu potlačit vzlyky, abych znovu nevzbudila mámu. Každopádně jsem se brzy ráno vzbudila schoulená u dveří a s promočenými rukávy pyžama, jak jsem si do nich neustále utírala tekoucí slzy.
Neměla jsem tušení, co bych měla dělat. Se všemi svými problémy jsem vždy chodila za mámou, ale bylo mi jasné, že s tímhle bych u ní rozhodně nepochodila. Považovala by mě za blázna. Jako nejspíš každý, komu bych se s tím vším svěřila.
Bála jsem se. Tak neuvěřitelně jsem se bála. Adrianne, smrti, bolesti... Ubíjelo mě to.

Nevím, jak se mi to tehdy podařilo, ale jakž takž jsem se psychicky sebrala - nebylo to nic moc, ale alespoň se mi povedlo upravit se do relativně přijatelné podoby a zamaskovat si napuchlé a zarudlé oči. Jen, co byla celkem přijatelná doba na odchod do školy, jsem rychle proklouzla kolem podezřívavé mámy hlídkující v kuchyni, popadla svůj školní batoh a v rekordním čase vypadla z domu. Téměř celou cestu jsem běžela.

Ve třídě jsem byla první. Překvapivě. Ručičky hodin visících nad tabulí ukazovaly přesně sedm dvacet, když jsem zaplula do třídy a zhroutila se na své místo v první řadě.
Povzdechla jsem si. V očích mě štípaly slzy a já věděla, že pokud se nebudu dobře hlídat, tak se znovu hystericky rozbrečím - stejně jako dnes v noci. Strach, který mě po Adriannině návštěvě přepadl, nahradila smířená otupělost. Seděla jsem. Zkrátka jsem seděla v té hnusně školní lavici, tupě zírala na stěnu a pozorovala ručičky na hodinách, aniž bych chápala smysl svého počínání. V hlavě se mi honilo nepřeberné množství myšlenek. Ignorovala jsem je. Tedy... alespoň se o to urputně snažila. Ale copak to jde...?

Zašklebila jsem se. V hlavě objevilo staré známé bolestivé pulzování. Skousla jsem si ret, když mě síla Adrianniných myšlenek začala nepříjemně tlačit a zamrkala, abych zahnala blížící se slzy.
Prosím, ne. Tady ne, teď ne!

Tiše jsem vzlykla. Rychle jsem si utřela rukávem mikiny oči, dříve než se stačila vlhkost v mých očích shromáždit v slzy a vyklouznout ven. Přitáhla jsem si kolena k tělu a položila nohy v zablácených teniskách na židli. Sklonila jsem hlavu, takže mi vlasy sklouzly přes rameno a vytvořily tak zástěnu skrývající mě před okolním světem. Nepříjemně mě v ní tlačilo. Rukama jsem si vjela do vlasů a sevřela mezi prsty zrzavé pramínky.
Rozvzlykal jsem se naplno, což bolest v mé hlavě ještě více umocnilo.

...Proč zrovna já?
Ne světě je tolik dalších lidí. Lidí, co by se jí hodili stejně tak dobře jako já. Hodní, nezkažení, nevinní... zkrátka dokonalí. Ale ona si vybrala mě. Proč, sakra, PROČ?
Hlasitě jsem popotáhla se přetáhla si přes hlavu vínovou kapuci své mikiny. Položila jsem si hlavu na kolena a rukama je přitáhla ještě blíž k tělu. Chvíli co chvíli jsem si musela utřít rukávem nos. Hlasitě jsem popotahovala a brečela. Bylo mi jedno, že se zde každou chvíli začnou hromadit mí spolužáci, bylo mi jedno, že mě může každý slyšet.

Ruce jsem založila na prsou a co nejvíc se přimáčkla k nohám, o které jsem byla opřená čelem. Rukávy jsem měla stažené přes prsty, kapucu nasazenou. Takže jsem musela vypadat jako obrovská vínová mumie. Pramínky vlasů visících podél mého obličeje mě lechtaly na tváři. Zhluboka a váhavě jsem se nasála vzduch a nadechla se dobře známé vůně kokosového šampónu.

Bála jsem se. Tak moc jsem se bála. Často jsem - asi jako každý - přemýšlela o smrti, ale nikdy jsem si nemyslela, že já... že umřu takhle brzy.
Co jsem komu kdy udělala? Co jsem kdy udělala tak strašného, že to musí skončit takhle?
...Vlastně nic. Nikdy jsem nic neudělala - což je důvod, proč si Adrianne vybrala zrovna mě.
Hystericky jsem se uchechtla a otřela si rukou oči. Bože. Proč jsem jen od dvanácti nekouřila. Proč... proč jsem ksakru od třinácti nekradla, od čtrnácti nešukala s klukama a od patnácti nefetovala. Možná by bylo všechno jinak, kdybych nebyla... kdybych nebyla Ta Hodná.

"Co tady tak bulíš, nádhero?" ozvalo se nade mnou pohrdavě. Vzhlédla jsem. Stála tam trojice mých nafrněných, peroxidově blonďatých spolužaček a znechuceně se šlebila. Otřela jsem se si slzy, popotáhla a zadívala se do ledově chladných očí jejich vůdkyně. Zamrkala jsem.

Pokud mě Adrianne ovládne... budu mít taky tak krvavě rudé oči?

Prudce jsem si stoupla. Evidentně je to zaskočilo, jelikož poplašeně nadskočily a o krok couvly. Nechala jsem svůj školní batoh na zemi a vyřítila se z poloprázdné třídy na zalidněnou chodbu. Lidi tam postávali, klábosili, smáli se nebo se snažili na poslední chvíli od někoho opsat úkol.

Jak se na to dívám s odstupem času, přijde mi to čím dál šílenější. Jako bych to tehdy ani nebyla já. Byla to hovadina. Naprostá hovadina. Ale... Já vlastně ani nevím, co bych v takové situaci dělala teď. Možná bych se rozhodla stejně, možná by bylo vše jinak... Ale ať bych udělala cokoli, můj osud by už byl stejně navždy úzce spjat s tím Adrianniným. To už by - k mé smůle - nešlo nikdy změnit. Ačkoli bych si to z celého svého srdce přála.

...Černým andělem se stane ten, kdo je buď tak zkažený a prohnilý, že ho tam nahoře nechtějí, nebo ten, kdo spáchá sebevraždu...

"Pardon," zahučela jsem, když jsem se prorvala skupinkou hlučných a nafrněných fotbalistů. Překvapeně si mě přeměřili pohledem, a když jsem se vzdalovala, slyšela jsem, jak si o mě něco škodolibě šuškají.
Bezva. Takže odteď nejsem už jenom ta-co-má-matku-učitelku, ale i ta-co-bulí-ve-škole. I když... teď už mi to může být jedno.

...ti z bílých, kteří se odvrátí na špatnou stranu... a padnou.

Seběhla jsem schody. Prokličkovala jsem mezi dvěma vášnivě diskutujícími profesory a zastavila se před tmavě hnědými dřevěnými dveřmi kabinetu mojí mamky. Sevřela jsem ruku v pěst a krátce a hlasitě na ně zabušila. Vlasy mi sklouzly do ubrečeného obličeje a já je automaticky odhrnula stranou.

...Stát se bílým andělem je velmi složité. Po své smrti se jím stane pouze člověk s nevinnou a nezkaženou duší... Tedy někdo jako ty... někdo jako TY...
Otevřela mi celkem rychle. Nejprve vykoukla pouze její zrzavá hlava s kudrnatými vlasy smotanými v ledabyle elegantním drdolu, ale pak z ní vyklouzla Deborah Andersonová v celé své kráse. Vytřeštila oči.
"Panebože, Carol!" zašeptala vyděšeně. "Co to..."
"Půjč mi klíče od auta," vyhrkla jsem rychle a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Byla jsem si vědoma toho, že musím vypadat naprosto příšerně, ale momentálně mi to bylo úplně jedno.
"Na to potřebuješ klíče od auta?" zeptala se překvapeně a sjela mě pohledem. "Carol, můžeš mi sakra vysvětlit, co se..."
"Prosím!" skočila jsem jí do řeči a naléhavě se na ni zadívala. "Je to vážně důležitý!"
"Klidně ti je půjčím. Ale až mi vysvětlíš, co se to tu děje," založila si ruce na prsou a povzdechla si. "Carol, jestli máš nějaké problémy nebo tak nějak, ty víš, že..."
"Mami, prosím," vydechla jsem. Chvíli tam jen tak stála a zírala na mě,ale pak jen zavrtěla hlavou a zalezla zpátky od svého kabinetu. Po chvíli se vrátila s klíči od auta. Hodila mi je a já je jednou rukou chytla.
"Díky," vyhrkla jsem rychle. Pak jsem se otočila na podpatku a běžela pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey | Web | 23. listopadu 2012 v 17:13 | Reagovat

Tak tuto povídku jsem nečetla8)
Ale pěkná kapitola, i když vlastně ani nevím oč jde8)

2 Hejlynka | Web | 23. listopadu 2012 v 18:08 | Reagovat

Moc hezká kapitoa...:-D

3 ariven | Web | 24. listopadu 2012 v 18:29 | Reagovat

Sice si to pamamtuju opravdu velmi mlhavě, ale základ chápu pořád :-D Skvělá kapitola, doufám, že další bude trochu dřív, protože by mě vážně zajímalo, co Carol hodlá udělat....

4 Alea | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 19:43 | Reagovat

[3]: Budu se snažit :D. Ale nic neslibuju...

5 world-of-elis-alter | 24. listopadu 2012 v 19:46 | Reagovat

Já si vzpomněla až uprostřed kapitoly, ale  pak jsem ke konci vážně začala brečet... Tuším správně, že se chce zasebevraždit?

6 Ænag | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 18:00 | Reagovat

No musím se přiznat, že této povídky jsem si nějak EH nevšimla...:)
No doufám, že si vyhrabu čas a přečtu ji od začátku:) (a objevím další bezva dílo!)

7 Alea | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 18:33 | Reagovat

[5]:Uvidíš... ;)

[6]: No já bych to za bezva dílo moc nepokládala... Jak jsem se už zmiňovala, ráda bych Donuť smrt padnout někdy v budoucnosti přepsala :).

8 Vera | Web | 27. listopadu 2012 v 17:53 | Reagovat

uuuf! :D jsem ráda, že Carol nakonec vyvázla jen s pár škrábanci! :) těším se dál! trošku jsem nepochopila, proč tak naléhavě potřebuje auto a chci se to co nejrychleji dozvědět :)

9 Bree | Web | 18. ledna 2013 v 18:52 | Reagovat

Musím přiznat, že jsem si této kapitoly v listopadu ani pak nevšimla, až teď... A dost mě to štve, protože jsem na další kapitolu čekala a čekala, a když je tu, tak si jí nevšimnu... Jsem to ale hlava skopová! :(
...a teď ke kapitole...
Jsem ráda, že se Carol po souboji v podstatě skoro nic nestalo, ale co v tom autě... V té třídě to bylo, z jejího pohledu, opravdu těžké zvládnout... :/ Co bych vytkla? Snad jen nějaké ty překlepy, ale já to nějak zvlášť nevnímala, snad jen pokud mi to nesedělo do děje... dalo se to v pohodě přehlížet... takže hodnotím kapitolu kladně, jak dějem tak i provedením! ;) Musím si jít rychle přečíst další kousek! :D ;)

10 Tewie | Web | 18. února 2013 v 19:38 | Reagovat

Nechce spáchat sebevraždu, že ne? :-O
Proč, proč prostě věřím v dobro ve všech lidech a stejně tak v happyendy?
Ale to s tvojí tvorbou nemá nic moc do kontrastu... píšeš úžasně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama