5. kapitola - Olivie...?! I

11. listopadu 2012 v 18:07 | Alea |  Teritorium




Olivia Scraperová seděla ve velkém měkkém křesle v obývacím pokoji a četla si. Jednou rukou zobala světle zelené kuličky hroznového vína položené v bílé misce na konferenčním stolku a druhou otáčela stránky. Obočí měla svraštěné a napjatě se kousala do spodního rtu, zatímco očima hltala příběh a skákala od řádku k řádku.
Ozvalo se hlasité bouchnutí hlavních dveří. Olivia sebou poplašeně škubla a vzhlédla. Mírně se zamračila a odhrnula si pramínek vlasů z čela. Pohled jí sklouzl na starožitné hodiny visící nad krbem - ozdobně vyřezávané ručičky ukazovaly přesně pět hodin a čtyři minuty. Kdo to sakra...?

David říkal, že přijde až kolem deváté a Grega Scrapera jeho děti většinou přes den ani nezahlédly - když už, tak maximálně na pět minut a to opravdu jen výjimečně. Položila si rozečtenou knihu na kolena a naklonila se ve snaze dohlédnout až za roh do předsíně. Ozval se hlasitý šramot a hluboké zakašlání.
"Tati?" zeptala se nejistě Olivia a natáhla ruku pro další kuličku vína.
"Ahoj, Oli," ozvalo se zvesela. Jmenovaná si ulehčeně oddechla a zabořila ze zpět do měkkého polstrování křesla. Víno strčila do pusy.
Oči znovu zapíchla do knihy, a když se ozvaly přibližující se kroky a na drobné písmo dopadl stín, vzhlédla.
"Nazdar." zazubila se. " Co ty tady takhle brzo děláš?" zeptala se zvědavě.
"Jsem tu jen na skok," mávl Greg Srcaper rukou a v zářivě modrých očích mu vesele zajiskřilo. "Je doma David?" zeptal se a rozhlédl se, jako by čekal, že jeho jediný syn vyleze zpoza pohovky a vrhne se mu kolem krku.
Olivia zakroutila hlavou, až se jí hnědé vlasy rozlétly na všechny strany. "Ne. Říkal, že přijde až pozdě večer, musí ještě vyřídit něco ohledně smečky. Proč?" zajímala se.
Greg zklamaně zabručel. "Nechal si v dílně nějaké plány." Vysvětlil jí a na důkaz svých slov pozvedl ruku se štosem papírů ledabyle převázaných obyčejným provázkem a zamával s nimi. "Chtěl si do kanceláře hodit nějaký krámy ze základny, aby nemusel jít až domů a mohl hned za ostatníma do lesa, ale tohle si omylem nechal na stole dole v prodejně."

"Minul si ho tak o dvacet minut," oznámila mu Olivia. "Myslíš, že mu ty papíry budou hodně chybět?" nadhodila a znovu si zobla vína. Její táta pouze nerozhodně pokrčil rameny.
"Vim já?" rozhodil rukama a jednou si přejel po bradě. "Ale nejspíš asi jo. Jsou v tom všechny mapy Východní strany, co máme, a nějaký jeho poznámky. Hodil bych mu to na základnu, k Leovi domů nebo tak nějak, ale zavíráme až v půl sedmý a než bych pozamykal a připravil se na odchod, už by nemělo cenu vůbec někam jezdit."
Olivia zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
"A co kdybych mu to tam hodila já?" navrhla a vyčkávavě se na otce zahleděla.
"Ty?"zeptal se překvapeně a užasle povytáhl obočí. "Vážně by se ti chtělo jít pěšky takovou dálku?" Olivia pouze ledabyle pokrčila rameny a s hlasitým bouchnutím zavřela knížku.
"Proč ne?" nadhodila a upřela na něj své smaragdově zelené oči. "Venku je zatím celkem hezky a stmívat se začíná až kolem půl sedmý... Na základnu je to tak tři kiláky, možná tři půl a kdybych nešla po silnici, ale střihla si to lesem, byla bych tam maximálně tak za půl hodiny."

Greg Scraper něco nesouhlasně zamručel a přes oči mu přeběhl náznak obav.
"Nelíbí se mi představa, že by ses v tolik hodin toulala sama někde po lese. Jestli se ti chce, můžeš mu to tam hodit, ale jdi radši po silnici, prosím tě." Olivia zaúpěla. Jasně. To jsem si mohla myslet.
"Ježiši, tati! Co by se mi asi tak mohlo stát? Vždyť to tu znám jako svý boty a a navíc se vždycky můžu vrátit zpátky po silnici, ne?"
Greg Scraper se ještě chvíli zatvrzele a neústupně mračil, ale pak protočil oči v sloup a povzdechl si..
"Co mám s tebou dělat, holka. Tak fajn. Víš co? Dělej si, co chceš," pokrčil rameny, rezignovaně zakroutil hlavou a podíval se na hodinky. "Už musím běžet, zlato. Nechci tam nechávat toho novýho asistenta dlouho samotnýho."
Plány odhodil na stolek vedle hroznového vína, sehnul se k Olivii, letmo jí políbil na čelo a vykročil směrem ke dveřím. Naposledy se na ni otočil a usmál se.
"Měj se!"
"Jo, ty taky," zabručela Olivia a pohledem sklouzla k balíčku ležícím na před ní.
"Tak ať to mám brzy z krku," povzdechla si, shrábla ho ze stolu, s hlasitým hekáním se zvedla z pohodlného křesla a šla si pro bundu.

---

Šílený den.
David měl dneska vážně štěstí. Takové, že to ani nebylo možné. Ale líbilo se mu to - a moc. O dějepisu se mu podařilo vyvléknout z extrémně těžkého testu, na který se celá třída připravovala už celé dva týdny. Nahodil zcela přesvědčivý smutný výraz a oči á la ztracené štěňátko a srdceryvně popisoval náhlou tragickou rodinou pohromu a jejich třídní ho zanedlouho poslala se soucitným výrazem sednout, že si to chudinka dopíše jindy. A ne, vůbec to nevadí - hlavně ať se vaše babička rychle uzdraví, Davide! A pak stačilo jen se spokojeně posadit a pozorovat vzteky rudou Shannon, jak ho z lavice vyloženě vraždí pohledem a v ruce přitom téměř láme tužku. Yeah, vážně pohoda!
Před obědem se zas před zraky celé školy málem porval s tím květákem Rickym. Ten kluk je vážně magor. Nechá se tak snadno vytočit! Ale co, může si za to sám. Stačilo jen pár kousavých poznámek a ten zablešenec se mohl přetrhnout, aby se na něj vrhl a jednu mu vrazil. Škoda jen, že tam byla Brokerová a zastavila ho, mohla bejt ještě psina. Takhle se musel spokojit akorát s pohledem na vytočeného Rickyho, kterému z hlavy téměř stoupala pára a který na něj po celou dobu čekání na oběd rozhořčeně prskal ubohé nadávky.
Pobaveně se zazubil. Jo, to byl fakt skvělej den!

Pod nohama mu šustilo spadané listí. Šel s hlavou skloněnou a rukama vraženýma hluboko v kapsách, jelikož vítr den ode dne sílil a byl čím dál tím víc ledovější. Podzim se tu teda moc dlouho neudržel - ani se nenadějem a bude tu zima...
Seběhl z prudkého kopce na malou mýtinku uprostřed temného lesa, kde stála jejich základna, a bystrýma modrýma očima se rozhlédl kolem. Nikde nikdo. V domě se nesvítilo a listí kolem stavení bylo až na pár výjimek naprosto neporušené, leželo na zemi přesně tak, jak spadlo, a vytvářelo tak pozoruhodné obrazce .
Přivřel oči a zhluboka nasál vzduch do plic. Nejspíš jsou všichni pryč - zachytil pouze pach Lea, Holly a Simona, ale ten byl minimálně čtvrt hodiny starý. Ostře vydechl pusou a pozoroval obláčky bledé páry, které se seskupily před jeho ústy, chvíli se jen tak mihotaly v mrazivém vzduchu a za vteřinku se zase rozplynuly zpět. S rukama v kapsách vykročil směrem ke světlým vchodovým dveřím.
Stiskl kliku a pomalu je otevřel. Dům ho přivítal táhlým zavrzáním a David si už asi posté umínil, že ty dveře musí nutně namazat. Otočil se, zavřel za sebou a stiskl vypínač ležící mezi dveřmi a oprýskaným, bíle natřeným rámem okna. Zářivky párkrát zablikaly, ale pak se zprudka rozsvítily a zalily tak podlouhlou místnost světlem. Shodil z ramen batoh a povzdechl si.

"Čau Davide," ozvalo se za ním. David vyjeveně nadskočil a jen tak tak zadržel v hrdle nedůstojné holčičí vyjeknutí. Rychle se otočil a překvapeně si přeměřil pohledem osobu sedící na staré hnědé rozvrzané pohovce s hrnkem kafe v ruce.
"Ty vole, Leo, víš jak si mě vyděsil?" oddechl si, prohrábl rukou už tak dost zježené černé vlasy a zakřenil se. "Co tady ksakru děláš? A proč sis nerozsvítil?"
Ramenatý mladík s polodlouhými, tmavě hnědými vlasy jen pokrčil rameny a znovu se napil. David zakroutil hlavou a nijak to nekomentoval. Batoh odhodil stranou, vyhoupl se na kulatý dřevěný stůl dominující celé místnosti a opřel se lokty o kolena.
"Nejsi tu nějak brzo?" zajímal se a mírně pozvedl obočí. Leo zase jen pokrčil rameny a David protočil oči v sloup.
"Volal Chris," oznámil mu po chvíli mlčení. David po něm střelil očima a promnul si ztuhlý krk.
"Neříkej mi, že zas nemůže na hlídku," zabručel otráveně a kysele se ušklíbnul. Leo se uchechtl a krátce přikývl.
"Vždyť ho znáš..."
David se zašklebil a nechápavě zakroutil hlavou.
"Blázen je to. Předpokládám, že chce, abych si s ním vyměnil směnu, co?" Když Leo opět přikývl, smířeně si povzdechl a nespokojeně se zamračil. No, vypadá to, že dnešní výlet k základně Východních budu muset odložit na jindy. Zase.

"Vzal sis sebou ty mapy?" zajímal se Leo, natáhl nohy v tmavě modrých džínách a položil si je na židli stojící u stolu hned vedle Davida. Ten jenom zavrtěl hlavou.
"Nechal jsem je u táty v dílně. Chtěl sem si tak hodit nějaký krámy a ty plány jsem tam omylem zapomněl. Původně jsem ti chtěl vysvětlit novou taktiku, ale bez nich to fakt nemá smysl."
"To máš jedno. Ukážeš mi to jindy," mávl Leo rukou a položil prázdný hrnek na volné místo vedle sebe. Zavrtěl se a pohovka pod jeho vahou rozmrzele zasténala.

"Co mi zbejvá," uchechtl se David a v bledě modrých očích mu vesele zajiskřilo. Pak povytáhl rukáv své tmavě modré bundy a zahleděl se na displej digitálních hodinek na svém zápěstí.
"Za pět minut půl šestý. Holly se Simonem tu budou tak za deset minut," podotkl a znovu se opřel o kolena.
"Nepůjdeme jim naproti?" navrhl jeho společník a krátkým trhnutím hlavy si odhodil vlasy z obličeje. David zavrtěl hlavou.
"Radši ne. Ještě bychom je minuli a pak bychom je museli ještě bůhvíjak dlouho nahánět všude možně po lese."
"To je fakt," uznal Leo. Chvíli mlčel, ale pak se pokřiveně usmál a hodil po Davidovi pobaveným pohledem.
"Jo, mimochodem, slyšel jsem, že ses dneska pořádně chytnul s Rickym." nadhodil zlehka a vyčkávavě se na něj zahleděl. David jen skromně pokrčil rameny.
"To nic nebylo."
"Tak nic nebylo?" uchechtl se Leo. "Viděl jsem Ally, jak ho táhne za límec z jídelny. To moc nevypadalo jako nic." Oba se zasmáli a David s úšklebkem zavrtěl hlavou.
"Debil to je. Stáli jsme ve frontě a ten magor si usmyslel, že..."

---

Olivia zhluboka oddechovala a se supěním se drápala nahoru do kopce. Hladké listí ji pod nohama neustále podkluzovalo, a tak se není čemu divit, že si párkrát málem dala pořádně na hubu. V levé ruce svírala balíček s mapami a pravou se přidržovala země a okolních stromků ve snaze nespadnout zpět dolů. Zaskučela, když jí jedna noha opět podjela a ona tak na chvíli zůstala viset jenom na metr a půl vysokém uzounkém prťavém dubu, který hrozil, že se každou chvíli zlomí a pošle ji i s mapami skrz všudypřítomné listí zpět dolů. Nabrala ztracenou rovnováhu a dál se škrábala nahoru. Za nehty jí zůstávala hlína a útržky listů.
No tak, Oli, to dáš, povzbuzovala se v duchu. Už to musí být jen kousíček...
Na chvíli se zastavila, zády se opřela o hrbolatý kmen stromu a zapřela se nohama, aby nesletěla. Rukou si odhrnula zpocený kaštanový pramen vlasů z obličeje a zhluboka se nadechla. Co si pamatovala, tak cesta k základně nebyla zas tak prudká. I když - takhle lesem šla naposledy před hooodně dlouhou dobou a navíc s ní byl tenkrát brácha. Znovu přejela okolí očima. Zdálo se jí to, nebo tu bylo o dost méně stromů, než minule? Zatřepala hlavou ve snaze dostat z ní dotěrné myšlenky a povzdechla si.
Proč se jenom nabízela, že ty pitomý mapy Davidovi odnese? Teď by si nejraději namlátila. Určitě by to bez nich nějak přežil a vzal by si je sebou třeba zítra. Otráveně se zaškaredila a pohlédla na vrcholek kopce, na který se už pěkně dlouhou dobu bezvýsledně škrábala. Už jenom chvíli a bude konečně nahoře.

Fajn, Olivie. Odpočinula sis a teď musíš jít dál. Pravačkou se opatrně přidržovala stromu, zatímco se pomalu a obezřetně obrátila a pak zase lezla téměř po čtyřech směrem vzhůru.
Stejně to bylo nějaké divné. Šla už nejmíň tři čtvrtě hodiny a furt nic. A to by už přece dávno měla narazit na tu pěšinu, co odbočuje k základně ze silnice. Přece ji nemohla minout! I když... pod tou tlustou vrstvou listí se jedna malá cestička snadno ztratí. Mohla jí klidně už dávno přejít...
Olivie ztěžka polkla a ohlédla se. Les byl stále stejný jako před chvílí, ale přesto se jí zdál nějaký... cizí. Ne, nemysli na to!
Konečně vylezla až nahoru. Oprášila si zašpiněná kolena a otočila se. Mírně se jí zhoupl žaludek, když pohlédla na kopec, po kterém se posledních deset minut škrábala vzhůru. Tohle že jsem fakt vylezla já?
Znovu se rozhlédla. Tohle bylo divné. Tohle bylo vážně divné. Polkla, dál se rozhlížela a silou vůle se snažila uklidnit srdce, které jí začalo bít jako zběsilé. Všude kolem byl les. Jen a pouze les. Nekončící zástupy vysokých a vzrostlých stromů. V ústech se jí najednou udělalo sucho.
Ne, ne, ne... Prosím, tohle ne!
"Sakra!" zařvala zoufale a vjela si volnou rukou do vlasů, které pevně sevřela. To se může stát fakt jenom mě!

Uklidni se. Nádech, výdech, nádech, výdech... To bude dobré. Po tvářích se jí začaly koulet chladné slzy a líně spadaly na kupy listí válející se kolem na zemi.
Vzhlédla. Obloha měla nafialovělou, místy až růžovou barvu. Slunce se pomalu ztrácelo v zářivě rudém oparu.
Stmívá se, uvědomila si zděšeně. A ona tu stojí, úplně sama, uprostřed nekonečného lesa a neví, kam dál.

4. KAPITOLA ║ 5. KAPITOLA II
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natali | Web | 11. listopadu 2012 v 18:37 | Reagovat

Chudák Olivie! Takhle se vyškrábat na kopec a pak zjistit, že se ztratila! :/ Ty nás teda napínáš. ;) Jen doufám, že se neztratila někde blízko Východních. ;)

2 knihofil18 | Web | 11. listopadu 2012 v 19:44 | Reagovat

Páni, páni! Ten koniec... chudák Olívia... ja neviem, čo by som robila, keby som sa stratila... wow.
Vynikajúca kapitola. Prosím, napíše novú čo najskôr, lebo sa teším sa pokračovanie. :)

3 Hejlynka | Web | 11. listopadu 2012 v 19:58 | Reagovat

Nádherná kapitolka...Chudák Olivie...Už se moc těším na pokračování...:-D

4 Vicky | Web | 12. listopadu 2012 v 16:20 | Reagovat

Olivie teda nemá štěstí :D Poslední odstavce byly nejlepší!! =) Takový napětí, jako bych tam byla s ní. I když já bych se spíš ztratila ve městě než v přírodě :D Stejně doufám, že jí neobjeví nikdo z Východních O.o

5 Ænag | E-mail | Web | 12. listopadu 2012 v 18:47 | Reagovat

Napínavý konec, dovedu si živě představit u hysterii...
Krásná kapitola, jen jsem trochu pozapomněla, co je s Východními...:)
P.S. Myslíš, že bys si mohla trochu zmenšit stránku? Takhle jak je to velké se to čte špatně zleva-----doprava, je to jen drobná poznámečka, samozřejmě nenutím, vůbec! Nemyslím to zle!!!:)

6 Nalouwi | 12. listopadu 2012 v 19:50 | Reagovat

další!! Nenapínej! :-) Já fandím všem :D ... je to špatně??

7 ariven | Web | 12. listopadu 2012 v 20:02 | Reagovat

Chudák Olivia, já kdybych se ztratila, tak fakt nevím, co bych dělala... Ale snad se z toho nějak vymotá, pokud možno bez "asistence" Východních.
Skvělá kapitola, jako obvykle jsi mě nechala napnutou (Jak to s tou Olivií bude? Jak?) , takže se těším na pokráčko ;-)

8 Vera | Web | 13. listopadu 2012 v 21:31 | Reagovat

HEHE :) David je fakt dobře vypočítavej :D
jen taky doufám, že se Olivia neztratila někde v blízkosti základny východních, ale jako naschvál bych tipla, že to tak nakonec bude. (sice jim nefandím, ale obzvlášť ona je mi docela sympatická, nevím no)
Těším se, co bude dál!

9 Aravis | Web | 14. listopadu 2012 v 19:19 | Reagovat

Oh, wow! :) Co to té Olivii děláš?! To od tebe není moc hezký! :D Rychle další kapitolu- Prosííííím ;)

10 Zoey | Web | 15. listopadu 2012 v 18:58 | Reagovat

Krásné, krásné, dokonalé!!!!8)8)Ta Olivie je skvělá a zlobivá8)Další, prosím8)

11 world-of-elis-alter | 24. listopadu 2012 v 19:35 | Reagovat

Já se k tomu dostala až ted? Skvělé, jako vždy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama