2. kapitola - Lethal Valley

9. října 2012 v 16:14 | Alea |  Teritorium

Ha! No jo, už to tak vypadá - Alea měla zase psací náladu, nudila se (a nechtělo se jí učit na test z chemie - ale to je zase jiný příběh :D). Každopádně - druhá kapitola je na svtě a já doufám, že se bude líbit.


Lethal Valley, současnost

Pokud existovalo něco, co Ally Brokerová nenáviděla víc, jak Západní smečku, tak to byla škola. Ne že by se jí v ní nedařilo, to ne, učitelé jí měli stejně jako její vrstevníci ve velké oblibě a s učením nikdy neměla žádné problémy, ale to osmihodinové sedění na tvrdé židli v zadýchané a přetopené učebně, která znamenala pro její citlivý vlkodlačí čich opravdu silný náboj, ji ubíjelo.

Pochopení i té nejtěžší látky pro ní nikdy nepředstavovalo žádný problém. Patrně za to mohla poděkovat svým vlkodlačím genům, díky kterým měla daleko vytříbenější smysly než jakýkoliv teenager v této třídě, takže probírané učivo jí téměř samo lezlo do hlavy. Její tělo hold bylo vybaveno pro drsný a nelítostný boj o přežití - a za ten Ally Brokerová věčný souboj s algebraickými rovnicemi rozhodně považovala. Sice ne zrovna o přežití, ale o její zdravý rozum tu šlo určitě.

Odfoukla si z čela pramen blonďatých vlasů a zadívala se do poloprázdného sešitu. Místo zbytečně složitého výpočtu se v něm nalézal podrobný popis jejich bojové strategie a schéma lesa v západním Lethal Valley. Vyškubla popsaný list papíru, který se hlasitě oddělil od zbytku, pečlivě ho složila a hodila do tašky ležící vedle její nohy na podlaze. Potom to s Rickem probere. Po minulém fiasku, kdy je Západní téměř dostali, už nesmí nikdy nic nechat náhodě.

Zašilhala k velkým modrým plastovým hodinám visící nad černou školní tabulí. Osm minut. Osm pitomých minut, které zbývají do konce dnešního vyučování. Povzdechla si. Nemohla se dočkat, až bude konečně volná a bude moci utéct do hor a lesů. Milovala přírodu. Milovala ten úžasný pocit, když běžela s větrem o závod a nechávala všechny své lidské starosti za sebou. Bylo to nepopsatelné. Ten pocit svobody...

Znovu si povzdechla. Pokud by k něčemu bylo, kdyby teď - v téhle přeplněné učebně vyskočila a rozmlátila ty pitomý hodiny na cimprcampr, bez váhání by to udělala. Hlavně aby už konečně mohla vypadnout.

Zašilhala na ciferník. Pět minut. Tiše zaúpěla a nenápadně se pootočila a rozhlédla po třídě - víceméně všichni měli na tváři podobný nepřítomný a znuděný výraz. Zrzavý Brad v poslední lavici dokonce tiše pochrupoval, hlavu položenou na lokti, pusu pootevřenou a slintal si na sešit. Ally potlačila uchechtnutí a s napůl pobaveným a napůl znechuceným výrazem nad ním zakroutila hlavou a otočila se zpět. Prase.

Stejně nikdy nepochopila, proč ji a celou smečku nutí Jason, Dee a spol. chodit do školy. Budoucnost už měli poměrně jasnou a přesně nalinkovanou. A neměnnou. Tahle připitomnělá napodobenina obyčejného života byla podle jejího názoru na dvě věci.

Ovšem škola byla jeden ze zásadních bodů programu smečky při hře na lidi. Předstírání běžných povolání a obyčejných aktivit mělo zabránit podezřívavým čmuchalům, aby strkaly nosy do jejich zájmů a odradit je od zbytečného zkoumání. Ano, uznávala, že to má jistou logiku, ale to však neznamenalo, že se jí to musí nutně líbit. A rozhodně nebyla jediná, kdo proti tomu protestoval.

Minuta. Nervózně šoupala zadkem po židli, v ruce popruh tašky, připravena co nejrychleji vypadnout. Milisekundu před ostrým zvukem zvonku už stála na nohou a jako jedna z prvních se hrnula ven ze třídy. Tašku si ledabyle přehodila přes rameno a proběhla kolem katedry, aniž by se obtěžovala s profesorkou rozloučit. Hodlala projít dveřmi třídy, když do ní zezadu kdosi neurvale strčil. Vyjekla, nohou zavadila o práh a jen tak tak se stihla zachytit rámu dveří.

"Kterej idiot," uklouzlo jí. Vztekle zaskřípala zuby a otočila se, odhodlána seřvat viníka z plných plic. Slova se jí ovšem zadrhla v hrdle, když pohledem přejela osobu stojící za ní.

"Čau Brokerová," pozdravil zvesela David Sraper. Ally ho navztekaně probodla smaragdově zelenýma očima.

"No nazdar," zahučela otráveně, sevřela popruh své tašky přehozené přes rameno a vyklouzla ze třídy. David se držel těsně za ní, ruce v kapsách tmavě modrých odrbaných džín a s posměšným úšklebkem na tváři. Učebnice s sebou neměl - ani se neobtěžoval je do školy nosit.

"Moc se vám to v úterý nepovedlo, co?" nadhodil potměšile a uchechtl se. Ally zatnula zuby a prosmýkla se kolem dvou klábosících studentů. David jí znovu následoval.

Zastavila u téměř nekonečné řady skřínek. Doslova strhla z ramene kabelku a začala se v ní hrabat. David se opřel ramenem o vedlejší skříňku a s rukama složenýma na prsou jí se zájmem pozoroval. Vztekle zaskřípala zuby. Bože! Kdyby na ně alespoň všichni nezírali. I když - nemohla se jim divit. Její hádky se Scraperem vždy patřily k legendárním událostem školy. Jako by to byla její vina, že je to takový idiot! Vztekle se zamračila, když je jeden vykulený prvák míjel, pusu dokořán. Málem to napral do učitelky jdoucí po chodbě. Ally si nemohla pomoct a ušklíbla se. Čumilové pitomý.

Když konečně našla klíče, dovolila si vzhlédnout a věnovat tomu idiotovi opovržlivý pohled.

"Di do prdele," doporučila mu ledově, na tváři lhostejný a kamenný výraz. David povytáhl obočí a zdvihl ruce v obraném gestu.

"Já nic nedělám," argumentoval a mírně pokrčil rameny. Ally protočila oči v sloup.

"Tos fakt nemohl počkat, až odejdeme ze školy? Nevím, jestli sis všimnul, ale všichni na nás čuměj." procedila skrz zuby. David se překvapeně rozhlédl. Očima přejel okolí, pohled se mu zastavil na skupince čtyř puberťáků, která stála u východu, nepokrytě si něco šuškala a ukazovala si na ně.

"No, patrně to nebylo nejchytřejší," uznal rozpačitě. Ještě jednou zrentgenoval okolí a chichotající se dvojici dívek jdoucích kolem Allyiny skříňky, která na ně stejně jako zbytek školy zírala téměř s otevřenou pusou, věnoval jeden ze své sbírky zářivých úsměvů. Dívky zrudly a rozpačitě odcupitaly. David se ušklíbl a Ally protočila oči v sloup.

"Fajn," povzdechla si. "Tak co teda chceš?" Ledabyle naházela nepotřebné učebnice do skřínky, kde se neuspořádaně kupila už pěkná hromádka nejrůznějších krámů, a s hlasitým bouchnutím ji zavřela. Stála teď Davidovi v tváří v tvář. Asi posté si překvapeně uvědomila, že je neuvěřitelně vysoký. Ally byla se svými sto sedmdesáti čtyřmi centimetry spokojená, ovšem vedle téměř dvoumetrového Srapera vypadala jako trpaslík. Stejně jako každý.

Když se tak na něj dívala, musela uznat, že není nejošklivější. Ale její typ to rozhodně nebyl. Na sobě měl obyčejné tmavé džíny a kostkovanou košili. Měl černé a věčně rozježené vlasy a jeho oválnému obličeji z úzkými rty a rovným nosem kralovaly protáhlé, ledově modré oči. Znervózňovaly ji. Měla pocit, jako by jí viděl až do žaludku. Ano, David byl celkem pohledný. Ale stále to byl nehoráznej kretén. A navíc, pomyslela si spokojeně Ally, Rickymu stejně nesahá ani po kotníky. Při vzpomínce na svého kudrnatého přítele se něžně pousmála a myšlenkami se pomalu vrátila zpět na zem.

Podívala se zpět na Davida. Klidně stál a soustředěně se mračil. Nevypadal, že by hodlal odpovědět.

"No?" vybídla ho Ally netrpělivě. Mírně sebou cukl. "O co jde?"

"O nic konkrétního," pokrčil rameny. "Jen jsem si nemohl nechat ujít příležitost vysmát se ti do očí. To úterý jste vážně perfektně zvorali." Vztekle zatnula čelisti. Už už se chystala mu něco odseknout nebo mu minimálně vlepit pořádnou facku, na kterou by jen tak nezapomněl, když se ozval klidný a vyrovnaný hlas.

"Klidně se nám směj, Srcapere. Je to totiž tvoje poslední příležitost. Příště vás dostaneme, o tom nepochybuj."

Ally i David sebou trhli a překvapeně se otočili. Zatímco Ally se na tváři rozlil široký úsměv, David si pouze nasupeně odfrkl a protočil oči v sloup.

"Tys mi tady ještě chyběla," zamumlal otráveně a poškrábal se na hlavě. Ally se posměšně ušklíbla.

Pokud si Ally vedle Davida připadala jako prcek, Shannon Deanová na tom byla ještě o dost hůř. Ano, ve světě vlkodlaků by její výška mohla znamenat velký problém - kdyby si na tuhle drobnou brunetku ovšem někdo troufl.

Udělala pár kroků vpřed a stoupla si přímo do nevelkého prostoru mezi blondýnkou a Davidem. Fakt, že je někde o dvě hlavy vyšší jak ona, ji příliš nevzrušoval, zpříma mu hleděla do očí a přidrzle se šlebila. David si odfrkl.

"Nějak si věříš, Deanová."

"Na rozdíl od tebe k tomu mám důvod," odsekla mu Shannon a mírně přimhouřila oči. David pochybovačně povytáhl obočí.

"Minule to tak moc nevypadalo," podotkl. Brunetka se ušklíbla.

"Jak TY to můžeš vědět? Celou dobu ses tam schovával za zády svejch vlkodlačích kámošů místo abys bojoval jako pořádnej chlap." David rozzuřeně zavrčel a přistoupil k ní ještě blíž. Jejich obličeje oddělovalo pouze pár centimetrů.

"Neser mě, Deanová," varoval ji tiše. Jeho ledově modré oči ji vražedně probodávaly, vypadal, jako by ji na místě nejradši zaškrtil - čemuž se Ally moc nedivila, sama by to na jeho místě už dávno udělala - ovšem Shannon se dál pobaveně šklebila. Ally měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.

"Nebo co?" povytáhla výsměšně obočí. David její otázku ignoroval a dál se jí díval upřeně do očí. Vystouplá žíla na spánku mu výhružně tepala.

"Není zrovna nejchytřejší provokovat silnější, Deanová," podotkl. "Nemuselo by se ti to vyplatit."

"Silnější?" uchechtla se Shannon. Snad tím nemyslíš sebe?"

David zaskřípal zuby a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

"Až půjdeš příště do lesa, tak si být tebou kreju ten tvůj zablešenej krk," varoval ji chladně.

"Nápodobně," zasyčela Shannon. "Naše příští setkání bys totiž nemusel přežít, Scrapere."

Ten si jen pochybovačně odfrkl, věnoval jí poslední pohrdavý pohled a odešel pryč.

Ally se společně s Shannon ještě notnou chvíli dívala za jeho pomalu mizícími zády. Pak se brunetka s povzdechem obrátila na svou blonďatou přítelkyni a něco nesrozumitelného zamumlala.

"Debil," procedila pak skrz zaťaté zuby. Ally se pobaveně zakřenila.

"Vy dva mě občas děsíte," podotkla. "A pak že já s Davidem se furt hádáme - měli by slyšet vás a ty vaše výhružný kecy." Shannon protočila oči v sloup a rozpustile pokrčila rameny.

Ally se rozhlédla po chodbě. Většina studentů už zmizela, a až na pár zbloudilců, jako byly ony dvě, tu nezbyl téměř nikdo. Shannon se tiše zasmála. Ally se na ní překvapeně obrátila.

"Je čas," prohlásila zpěvavě brunetka a s jiskřičkami v očích popadla svou přítelkyni za ruku a táhla ji ven z budovy.
__


V Lethal Valley panoval chladný a sychravý podzim. Na studenější podmínky však byli jeho obyvatelé zvyklí - díky všudypřítomným horám bylo v údolí vždy o něco chladněji než v okolních oblastech. Obzvláště zimy zde byly extrémně kruté a nelítostné a za ta léta si vyžádaly mnoho životů. Možná že proto kdysi lidé pojmenovali toto údolí Lethal Valley - Smrtící Údolí.

Na stráních se už pěkných pár týdnů povalovalo pestrobarevně zbarvené listí. Po strmých stráních se proháněl prudký a ledový vítr. Klouzal po strništích, jemně objímal holé větvě stromů a skotačil po opuštěné krajině. Hory zůstávaly jako vždy tmavé a nepřístupné, ovšem louky, pole a menší kopce kolem městečka pokrývala zářivá červeno-žlutá vrstva.

Ally milovala podzim v Lethal Valley. Ukazoval jakousi vlídnější, tajemnější a romantičtější stránku těchto drsných hor. Zatímco kráčela po Shannonině boku přes pustou krajinu, se zaujatým výrazem na tváři studovala podzimní výzdobu okolních lesů.

Kráčely mlčky. V jejich případě se nejednalo o nic neobvyklého - Shannon nepatřila zrovna mezi výřečné typy a Ally její mlčení vděčně přijímala. Bylo to docela příjemné. Ally se poprvé za hodně dlouhou dobu cítila klidná, spokojená a vyrovnaná. Možná že přesně o to Shannon šlo, uvažovala líně. U ní člověk nikdy neví. Pokradmu se podívala na svou hnědovlasou kamarádku, která tiše kráčela se svým typickým zasněným výrazem na tváři. Ally se něžně pousmála.

Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly okolo srdcovitého obličeje a vytvářely tak zajímavý kontrast. Jindy bledé tváře jí díky mrazu zrůžověly, veliké šedé oči zkoumaly podzimní krajinu. Ally je vždy obdivovala. Nádherně dotvářely její nevinný a snílkovský vzhled. Veliké, orámované hustými tmavými řasami, s nádhernou barvou. Shannon Deanová vypadala jako anděl. Ovšem jen do té doby, než otevřela pusu.

Ally nikdy tak úplně nepochopila povahu své nejlepší přítelkyně. Mátla ji. Byla vždy klidná, milá, hodná, vyrovnaná, mírně flegmatická, ale pokud ji někdo doopravdy rozzuřil, většinou si ten chudák přál, aby se nikdy nenarodil. Všeříkající příklad - David Scraper. Byla také dost tichá, ale za své názory se uměla rvát. A za své přátele by položila život. O tom Ally moc dobře věděla.

"Shannon?" oslovila ji tiše. Jmenovaná se na ní otočila a usmála se. "No?"

"Já..." Ally na chvíli zaváhala a skousla si ret. "Pomůžeš mi, že jo?" zaprosila nakonec zoufale. "Scraper má pravdu. To úterý jsme vážně zvorali." Na chvíli se odmlčela. "Myslíš, že se ostatní budou zlobit?" nadhodila a znovu se bezradně podívala na svou společnici. Ta jí věnovala mírný úsměv a blahosklonně zakroutila hlavou.

"Kašli na něj, na vola. Jsi ta nejlepší alfa, jakou jsme mohli mít. Samozřejmě, Jason je legenda, ale když vezmu v úvahu, jací blbečci se dostali do čela po něm, můžeme být za tebe ještě rádi." Zakřenila se povzbudivě na ní mrkla. Ally na tváři vyloudila neupřímný úsměv a Shannon si povzdechla.

"Hlavu vzhůru, holka. Nikdo není dokonalej. Když vezmu v potaz, kolik chyb udělal za celou svojí alfa kariéru tvůj taťka, tak seš na tom ještě dost dobře. Jasně, je to tvůj první velikej neúspěch, ale nenech se tím rozhodit. Smečka bude vždycky stát za tebou," prohlásila rozhodně. "Minimálně já a Ricky."

Chvíli šli zase mlčky bok po boku. Shannon zamyšleně hleděla do dálky, zatímco Ally se zaobírala vlastními myšlenkami. Po chvíli se znovu obrátila na brunetku.

"K chatě je to ještě pořádný kus cesty," zauvažovala nahlas. "Co se přeměnit?" navrhla s jiskřičkami v očích. Hnědovláska se zamyslela, ale pak pokrčila rameny a ušklíbla se.

"Proč ne... Ale kdo bude poslední, je zablešenej Zápaďák!" vykřikla rozpustile a smíchem se rozeběhla po poli.
"Tak Zápaďák, jo?" zamumlala si pro sebe Ally se zlomyslným úsměvem na tváři. "Jak chceš..."

Ani ne za milisekundu běžely po poli dvě vlčice. Nejdřív se vedení držela drobnější, světle šedá, ale po chvilce jí její tmavě hnědá, téměř černá společnice předehnala a bez viditelné námahy vyběhla na kopec. Tam se zastavila, zaštěkala a počkala na šedou. Poté se bok po boku rozeběhly kupředu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aravis | Web | 9. října 2012 v 16:44 | Reagovat

To je úplně úžasný :)) Umět tak hezky popisovat a psát obecně, jako ty!! :) Vážně nádhera ;) Doufám, že tu brzo bude další kapitola. Abych se ujistila, že Ally /David je ten, kdo si myslím, že je...Nějak se nemůžu rozhodnout kdo z nich se na to hodí víc...no nic, už mlčím ;) :D

2 Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 9. října 2012 v 17:22 | Reagovat

Fantázia! Tvoju poviedku som si zamilovala. Budem sa tešiť na ďalšiu kapitolu a úžasné opisy. Páni. :) Čím skôr pridaj ďalšiu kapitolu, prosím. :))

3 Alea | Web | 9. října 2012 v 17:44 | Reagovat

[1]: Heh... tak trochu se v tom ztrácím, ale budiž :D.

[2]: Budu se snažit. Ale momentálně jsem umělecky vyčerpaná, takže bůh ví, kdy napíšu další kapitolu.

4 Nalouwi | 9. října 2012 v 18:45 | Reagovat

Úžasný... fakt se Ti to povedlo!! Jen tak mimochodem, kdy přidáš další kapitolu- hrozně se mi to líbí!! :-) ;)) :D

5 Nalouwi | 9. října 2012 v 18:45 | Reagovat

Úžasný... fakt se Ti to povedlo!! Jen tak mimochodem, kdy přidáš další kapitolu- hrozně se mi to líbí!! :-) ;) :D

6 Hejlynka | Web | 9. října 2012 v 20:51 | Reagovat

Je to nádherná kapitola a celkově velice zajímavá povídka...:-D

7 Vicky | Web | 10. října 2012 v 17:27 | Reagovat

hej, takový slovní přestřelky :-D Moc pěkně jsi to napsala, už teď jsem si znepřátelila Davida :-D Krásná kapitola! :-)

8 Natali | Web | 10. října 2012 v 21:42 | Reagovat

Achjo, já chci být vlčice, aby mi učení lezlo samo do hlavy. :D
Ten David je ale ..... :D :D
Tvá povídka je fakt úžasná, hrozně dobře se mi čte. ;)

9 Zoey | Web | 11. října 2012 v 14:22 | Reagovat

Ano, druhá kapitola se líbí!!!8))8))

10 Tonča | Web | 12. října 2012 v 19:57 | Reagovat

Krása Aleo... Co víc říct?

11 Ænag | E-mail | Web | 13. října 2012 v 20:35 | Reagovat

Zase překrásné... Jak říká Natali, být vlčice už jen kvůli učení... mám ráda, když spisovatel říká, že vlkodlaci mají ty svoje 'geny', které je vylepšují nad obyčejné smrtelné lidi. (Chápeš, že spisovatelem myslím i Tebe:)). Pochválím délku kapitoly, úplně akorát! Jen jednou, myslím, tam máš překlep - "Naše příští setkání bys totiž nemusela přežít, Scrapere." - myslím, že tam je navíc 'a'.
Těším se na další kapču, doufám, že stejně tak (nebo víc) napínavou jako tuto:)

12 Vera | Web | 13. října 2012 v 22:06 | Reagovat

Ke čtení této části jsem se dostala až teď a můžu jen říct, že se mi líbila :)
Být vlčice je ve škole opravdu výhoda, taky bych chtěla mít ty její super schopnosti zapamatovat si novou látku :)

Těším se, jak se příběh odvine dál :D

13 Alea | Web | 14. října 2012 v 10:53 | Reagovat

[11]: Díky za upozornění, hned to opravím! :)

14 ariven | Web | 17. října 2012 v 20:21 | Reagovat

Zdá se, že být vlkodlakem je v jistých ohledech velice praktické... :-D
Skvělá kapitola, já prostě obdivuju tvoje popisy! ;-)

15 Elena | Web | 10. dubna 2013 v 14:10 | Reagovat

Před nedávnem (dejme tomu půl roku) jsem našla tvůj blog a tahle povídka mě zaujala. Konečně něco jiného, už mě totiž nebavilo číst samé upíří slátaniny, ne-moc-dobře napodobující Stmívání a další známé odrhovačky ;)
Ale tak nějak jsem neměla čas vždycky pokročit dál a pak se dneska divím, že tuhle kapitolu čtu v rozmezí čtyř měsíců už asi po desátý :D
No, to je jedno (nějak jsem se rozepsala) - prostě se mi tvá povídka líbí a zkusím si najít čas, abych ji přečetla celou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama