Čtyři bílé stěny

11. srpna 2012 v 11:48 | Alea |  Krátké povídky

Ano, vážení, neklame vás zrak, je to POVÍDKA. Původně jsem ji chtěla zaslat do soutěže u Very, ale přišlo mi to málo k tématu (Děláš to špatně), takže ji dávám alespoň sem. Žádné veledílo to není, ale úplný odpad také ne. Za komentáře a případnou kritiku budu vděčná :)



Byla to středně velká místnost. Ani malá, ani velká, prostě nic extra. Bíle omítnuté stěny. Podlaha pokrytá kachličkami. A šedivé velké dveře. Ach, ty dveře. Jak rádi by vám namluvili, že za nimi nic není. Omyl. Je tam něco. Víc než něco. Ale váš svět je tady, zde. Nikde jinde. ...Tohle že je svět? Ne, není. Je to vězení. Jo, takhle se tomu dá říct. Vězení. Mezi čtyřmi bílým stěnami.
...Ale co mu zbývá?

Čekat. Protože nic jiného už dělat nemůže..
Doufat. K tomu se stejně časem všichni uchýlí.
A věřit. Věřit, že někdo neudělá stejnou chybu jako on. Nedostane se SEM. Co je to? Svět. Vězení. A taky konec. Kdyby býval.... ale to už je stejně jedno.

Prosím... Ne... Vidět je, jak dělají, co jim přikázali, jak přicházejí, se stejnou nevinnou tváří, jako měli ONI. Ale časem se stejně změní. Stejně jako ONI. Dělají chybu. Dělají to špatně. Každý, kdo sem vstoupí, dělá chybu. Všichni jsou to zrůdy. Ruce plné krve. Tvář plná strachu.

...

Ťuk... Ťuky ťuk... Ťuk...

Na rozvrzané nemocniční posteli s kovovou pelestí seděl postarší muž. Stříbřité vlasy mu padaly do léty poznamenané tváře s ledově modrýma očima. Kdysi bývaly bystré a plné života... ovšem ne teď. Teď byly otupělé a netečné. Stejně jako on sám. Seděl na posteli v prosté bílé nemocniční košili, s roubíkem v ústech, rukama pevně spoutanýma a tupě zíral ze zamřížovaného okna. Jemně se kymácel. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu. A do kovové pelesti vyťukával stále stejný nervy drásající rytmus. Ťuk... Ťuky ťuk... Ťuk...

Něco zavrzalo a vzápětí se ozvalo tiché zamumlání. Muž vzhlédl a přerušil klepání. Naproti němu, v rohu té stísněné bílé místnosti, stála ještě jedna postel. A na ní ležela žena.

Možná kdysi bývala krásná. Ano, kdysi... Ale je těžké to teď porovnávat. V té bledé propadlé tváři s špinavými prameny vlasů by jste asi těžko hledali rysy, které kdysi mívala. Ano, mívala. Ležela, zírala vzhůru, ústa jemně pootevřená, oči vytřeštěné. Vrtěla se. Postel pod ní nepříjemně skřípěla. Muž od ní odvrátil zrak a vrátil se ke svému stereotypnímu klepání. Ťuk... Ťuky ťuk... Ťuk... Co jiného mu zbývalo? Svět. Vězení... a taky konec.

Cvakla klika. Oba obyvatelé tohoto pokoje zároveň vzhlédli a jejich pohledy směřovali k jedinému místu. Dveře. Velké šedivé dveře. A za nimi... Tam je svět, že? Otázky. Jen otázky. Co kdyby... Co až... Ano. Ne. ...To stačí. Tobě? Ne. Jemu? Ne. Ale váš svět je tady, zde. Nikde jinde.

Potichu se otevřely a do nich zacouval vysoký hubený mladík s vozíkem plným léků, ručníků a podobných věcí. Zavřel za sebou a otočil se. Mohlo mu být dvacet, nanejvýš dvacet dva. Měl rozcuchané blonďaté vlasy, jiskřivé šedé oči a výrazný velký nos. Přejel očima po pacientech a pak se zazubil.

"Ránko, paní Marschallová, dobré jitro, pane Müllere," zahlaholil, evidentně spokojený sám ze sebou, že ta jména vyhrabal ze své paměti. Přijel s vozíkem k muži a vytáhl z něj menší injekční stříkačku.

"Vaše léky," okomentoval to a vykasal staříkovi rukáv na pravé ruce. Zatímco vpichoval jehlu do staré a seschlé pergamenovité kůže, mluvil na něj vlídným vstřícným hlasem. Patrně aby ho uklidnil. Anebo sám sebe. Vše je možné. I tady. Zázraky. To je hezké slovo.

"A je to," oddechl si, věnoval mu poslední úsměv á la hollywoodská hvězda a otočil se směrem k paní Marschallové. Ta jeho příchod vítala apatickým mlčením. Její krví podlité oči ho sledovali. Jak se krok za krokem blížil k její posteli. Znamenalo to hodně. Ne teď. Ale až později. Však vy víte. Ne, vlastně nevíte. Ale budete vědět. Stejně jako on. Ťuk... Ťuky ťuk... Ťuk... Stejně jako on.

Mladík vytáhl ze svého vozíku další injekci, tentokrát o něco větší. Zkusmo z ní vystříkl trochu kapaliny do vzduchu a pak se sklonil ke kostnaté ruce paní Marschallové.

Něco se změnilo. Staříkova tvář. Zatímco mladíka pozoroval, jeho stříbrem protkané obočí se čím dál víc svrašťovalo... až pochopil. Zornice se mu rozšířily hrůzou.

Ne... Chlapče drahý... Nedělej to. Nebuď jako oni. Vím, že stejně jako ONI, ani ty teď nemáš sebemenší tušení, co děláš. Co způsobuješ. Tvář... Tvář máš ještě nevinnou. Nemáš ani ponětí... ani sebemenší ponětí o tom, že děláš chybu. Je to špatně. Stejně jako ONI... Kdysi.

Jako by ho ten pohled vytrhl z mlžné apatie. Začal sebou zoufale mlátit, kopat kolem sebe nohama, bušit hlavou o zeď. Zpoza svého roubíku něco pořvával, ale nebylo mu rozumět.

Mladík sebou vyděšeně trhnul. Pomalu mu docházelo, co se vlastně děje. Rychle položil injekci na vozík a několika dlouhými kroky se ocitnul u muže. Nevěděl, co má dělat. Stál se zpocenými dlaněmi a třesoucíma se nohama před běsnícím mužem a neměl tušení, jak se zachovat. Poklekl vedle jeho postele.

"Klid... Nic se neděje." uklidňoval ho," Jste v pořádku. Nic se vám nestalo." Neobratně ho utěšoval. Ale na staříka to nemělo sebemenší vliv. Chvíli to vypadalo, jako by v sobě mladík sváděl vnitřní bitvu. Zmateně ho sledoval, jak kolem sebe kope a buší, ale pak pokrčil rameny a přešel zpět k vozíku. Však on se uklidní sám... Co on teď s ním? Znovu vzal injekční stříkačku. Znovu přešel k paní Marschallové.

O můj bože... Tohle tedy bude mé prokletí? Ta bezmoc... Zoufalství... Vědět víc... Vědět, že dělají tu největší chybu svého života. Budou litovat - i ONI kdysi litovali. Ale časem... srdce zkamení. Ruce plné krve. Tvář plná strachu...
Je to tichý způsob. Tichý a klidný. Možnost, jak se zbavit nechtěných.
Chlapče nešťastný... Nemůžeš vědět, že to děláš špatně.

Ozvala se příšerná rána. Mladík se znovu otočil a překvapeně pohlédl na staříka ležícího na zemi. Patrně seskočil sám z postele. Jemně se posouval směrem k druhé nemocniční posteli, kde ležela paní Marschallová, ačkoliv se spoutanýma rukama mu to šlo velmi špatně.

Rozhozený mladík ho sebral ze země, popadl ho jako malé děcko za lokty a odnesl na postel.

"Co se to s vámi děje?" oslovil ho třaslavě. Nečekal odpověď. Nikdo ji nečeká. Ne tady.

Stařík ho pouze sledoval smutnýma bezmocnýma modrýma očima. Po vrásčité tváři mu kanuly slzy.

Tak rád bych ti pomohl... Vědět víc a nemoci říct... Že to děláš špatně.

Mladík pozvedl injekční stříkačku a pokleknul vedle paní Marschallové. Stařík něco zahuhlal a pak sebou začal znovu mlátit. Ve tváři měl výraz šílenství. Mlátil hlavou, kopal nohama do postele, ale nepomáhalo to. Ošetřovatel se rozhodl ignorovat ho. Slzy stékaly na sněhově bílý polštář. Kapka vedle kapky. Mozaika života. Vzdal to. Vyčerpaně se svalil na polštář.

Mladík vytáhl jehlu s paže a spokojeně ji položil na ubrousek ve svém vozíku.

"Vidíte, že to jde," prohodil směrem k panu Müllerovi. Ten pouze zavrtěl hlavou a bezmocně ho pozoroval. Pozoroval ho, jak sklízí své věci, jak se sklání nad paní Marschallovou, jak ji měří tep, jak otevírá ústa v úžasu a pochopení.

"Panebože," zašeptal. Ještě jednou přejel prsty po jejím hrdle. Ztěžka polkl."Ježišikriste! Ne... prosím, ne..." Díval se na ní, tvář popelavou, oči vytřeštěné, ústa zkroucená bezmocí, zoufalstvím a smutkem. Roztřásl se. Po tvářích mu stékaly slzy.

"Pomoc!" zařval z plna hrdla. "Pomoc! Přijďte sem někdo!" křičel. Za chvíli se sem seběhlo půl tuctu doktorů. Vtrhli do místnosti jako velká voda. Stačil jeden pohled. Vše jim bylo jasné. Každý si tím prošel. Jednou... Dvakrát... Přejde to. Čas je jako voda. Smete. Odplaví. Pryč.

Seskupili se kolem těla a zběžně ho prohlédli, ale to už nebylo zapotřebí. Věděli, co se stalo. Vlastně... Vždyť tohle celé byla jejich práce... Jeden z nich, drobný plešatý doktor s plnovousem a brýlemi k mladíkovi přistoupil a jemně ho poplácal po zádech. Bylo to vlídné a konejšivé gesto, ale minulo účinkem... pokud jste se podívali do jeho očí. Jako dva kusy ledu. Pohled mu sklouzl na staříka choulícího se na posteli a jeho rty se zvlnily v jemném škodolibém úšklebku. Za brýlemi se mu zablýsklo. Pak ale svou pozornost opět obrátil směrem k mladíkovi.

"To bude dobré..." zabručel. Mladík jeho ruku podrážděně setřásl.
"Dobré?" vyjekl a zajíknul se. "Zabil jsem člověka! To nebude dobré!" Třásl se po celém těle. Jeho tvář byla popelavá a dávala okolostojícím najevo, že se co nevidět zhroutí.
"Ale bude," opáčil doktor. Jedna z rychlejších sestřiček už nejspíš informovala vedení, jelikož do místnosti naběhlo několik zřízenců v bílém s nosítky. Mladík od celé té podívané nemohl odtrhnout oči.. Jak opatrně nakládají ženu na nosítka, jak překrývají bledou tvář černým igelitem a odnáší jí pryč. Udělalo se mu špatně.

Doktor se jemně stiskl jeho paži, aby upoutal jeho pozornost. Mladík na něj obrátil svou zoufalou tvář.

"Zvyknete si, nebojte," promlouval k němu tiše a naléhavě, paži mu stále svíral železným stiskem. "Za chvíli vám to už nebude připadat takové. Dejte tomu čas."
"Cože?" vydechl mladík šokovaně. "Zvyknout si? Jak to...?"

Ale doktor už byl pryč. Stejně jako ostatní opustil místnost a nezapomněl za sebou řádně bouchnout dveřmi. Jako by mu to chtěl připomenout. Tu samotu. To prázdno.

Bílé stěny. Podlaha pokrytá kachličkami. A šedivé velké dveře.
...Tohle že je svět? Je to vězení. Svět. A taky konec. Mezi čtyřmi bílým stěnami.

Pomalu a třaslavě vykročil dopředu. Uchopil do ruky injekční stříkačku a zdvihl jí do výše očí.

Stařec posmutněle a bezmocně zavrtěl hlavou.

Stejně jako všichni. Jako ONI, pomyslel si a v hlavě mu vyskočil obraz plešatého doktora. Hlavně jako oni. Nikdo jim neřekl, že to dělají špatně. Zabíjení. Žádná náhoda. Nechali jen tak být. O samotě. S jejich vinou. Svědomím. Do skonání věků. Zvyknou si... Budou muset.

Mladík si překvapeně prohlížel injekční stříkačku ve své dlani. Klouby mu zbělaly, jak do ní zatínal prsty.

"Samozřejmě," zašeptal. "Dvojnásobná dávka."

'Oni to věděli. To oni mi ji dali. Nechali mě, abych ji zabil.' Do očí mu vrhly slzy bezmoci a zoufalství.

Vzhlédl. Stařík stále seděl v rohu a klepal do pelesti. Ťuk... Ťuky ťuk... Ťuk... Po tváři mu stékaly slzy. Mladík se setkal s pohledem pronikavě modrých očí. Které jako by mu sdělovaly tiché Já jsem ti to říkal.


Byla to středně velká místnost. Ani malá, ani velká, prostě nic extra. Bíle omítnuté stěny. Podlaha pokrytá kachličkami. A šedivé velké dveře. Ach, ty dveře. Jak rádi by vám namluvili, že za nimi nic není. Omyl. Je tam něco. Víc než něco. Ale váš svět je tady, zde. Nikde jinde. ...Tohle že je svět? Ne, není. Je to vězení. Jo, takhle se tomu dá říct. Vězení. Mezi čtyřmi bílým stěnami.
...Ale co mu zbývá?

Čekat. Protože nic jiného už dělat nemůže..
Doufat. K tomu se stejně časem všichni uchýlí.
A věřit. Věřit, že někdo neudělá stejnou chybu jako on. Nedostane se SEM. Co je to? Svět. Vězení. A taky konec. Kdyby býval.... ale to už je stejně jedno.

Prosím... Ne... Vidět je, jak dělají, co jim přikázali, jak přicházejí, se stejnou nevinnou tváří, jako měli ONI. Ale časem se stejně změní. Stejně jako ONI. Dělají chybu. Dělají to špatně. Každý, kdo sem vstoupí dělá chybu. Všichni jsou to zrůdy. Ruce plné krve. Tvář plná strachu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hejlynka | Web | 11. srpna 2012 v 14:12 | Reagovat

Docela smutné, ale i tak hezké...:-D

2 NikaRoovy | E-mail | Web | 11. srpna 2012 v 15:26 | Reagovat

Je nádherná, moc se ti povedla. To zakončení bylo krásné, ovšem povídka trochu smutná. (To ale není výčitka, smutné povídky jsou hezké :-) )
Jinak koukám, že máš nový design, moc hezký! A taky jsem tě chtěla poprosit, jestli by jsi mohla vymyslet téma na Bleskopisku, na další kolo, kde ses hlásila jako porotce. Může to být cokoli tě napadne,věta, slovo, jakékoli téma... Díky. :-)

3 Alea | Web | 11. srpna 2012 v 16:50 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :)

[2]: Téma už jsem poslala, snad se bude líbit.

4 Vicky | Web | 12. srpna 2012 v 13:44 | Reagovat

skvělá povídka!! mám ráda smutné povídky, protože těch se dnes moc nenajde... :)

5 vera | Web | 13. srpna 2012 v 17:24 | Reagovat

TOHLE MÁ U MĚ PRVNÍ CENU!!!!!! :) ty kokos! tohle se mi tak nehorázně líbilo!!smutná realita, takhle bych to asi dokáza nazvat já. Budu ráda, kdyby ses s tímhle zúčastnila, protože tohle je opravdu něco!! U mě už máš teď 10/10 za celckový dojem! :)

No a jen taková menší poznámka - Zabíjení injekcí je už ve většině státech zakázáno včetně ČR...ale to nic nemění na ém pohledu na povídku! fakt bomba!

6 ariven | Web | 13. srpna 2012 v 18:03 | Reagovat

No teda! To je nádhera! Sice je to hodně smutný, ale vážně nádherný :-) Hlavně to zakončení je prostě perfektní! :-)

7 Alea | Web | 13. srpna 2012 v 19:17 | Reagovat

[5]: Jsem ráda že se líbí :). Já vím, pravda - je to protizíkonné, ale já už to měla v hlavě vymyšlené a chtěla jsem to převést na papír, injekce neinjekce :D.

[6]: Děkuju :)

8 Nalouwi | 19. září 2012 v 19:24 | Reagovat

krásný.... hodně smutný... ale fakt krásný! :)

9 Anne | Web | 26. září 2012 v 18:06 | Reagovat

Dokonale skvelá poviedka.. ^^
Tak SKVELO píšeš... A ten nápad... Nemám slov :)))
Snáď len jedno: MEGATALENT ;))
strašne sa mi páči :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama