5. Návštěva

13. srpna 2012 v 20:20 | Alea |  Donuť smrt padnout...
Voilá! Nedivila bych se, kdyby většina z vás zapomněla, o čem tato povídka je... Už dlouho jsem se nedokopala k tomu, abych napsala další část, ale je tady :).



Vznášela jsem se ve vodě. Tedy - alespoň myslím, že to byla voda. Mávla jsem kolem sebe rukama, voda mi projela hladce mezi prsty. Byla studená. Studená, ne ledová - příjemně chladila mou rozpálenou kůži.
Přede mnou bylo prázdno, pouze kalná šedomodrá pustina. Těsně kolem mne proplulo hejno malých rybiček. Máchla jsem k nim nohou, ale nerozutekly se, jak jsem předpokládala. Jako by mě neviděly. Jako kdybych neexistovala. Udiveně jsem k nim natáhla ruku. Projela jimi lehce jako nůž máslem. Polekaně jsem ji stáhla zpět. Co to...?
Ozval se výkřik. Otočila jsem se k místu, odkud ke mně doléhal. Přede mnou byly do dna zapuštěné tlusté, dlouhé a poloztrouchnivělé kůly na jejichž konci byla přibitá plochá oprýskaná prkna. Vzhlédla jsem vzhůru. Nade mnou zářilo slunce. Nevšimla jsem si, že by hladina byla až tak blízko.
To dřevěné cosi bylo patrně molo. O kus dál byl v kalné vodě znát bílý naleštěný trup nějaké lodi přivázané tlustým provazem k pevnině.
Někdo opět zaječel. A tentokrát jsem viděla původce hluku.
Na molu stáli dvě postavy. Podle bílých rozevlátých šatů jedné z nich jsem usoudila, že to bude žena. Osoba vedle ní byla oblečená v černém. Nerozeznala jsem detaily. Oba dva mi díky rozčeřené hladině splývali v jeden nesouvislý černobílý flek.
Po chvilce se dostali o něco blíž a já dostala možnost si je konečně pořádně prohlédnou. Žena měla dlouhé rozpuštěné černé vlasy.
'Adrianne,' pomyslela jsem si hořce. 'Kdo jiný.'
Bílé šaty byly opravdu nádherné. Nádherně zdobené a vyšívané, prostě krása. Možná svatební, blesklo mi hlavou.
Hádali se. Člověk v černém stojící vedle ní začal něco nesrozumitelného hulákat. Adrianne rozhořčeně mávala rukama. Přibližovali se. Krok za krokem.
Pakjí muž vedle ní - teď už jsem si byla stoprocentně jistá, že je to muž - hrubě popadl za loket. Zacloumal s ní a začal jí táhnout směrem ke mně a molu. Adrianne se bránila. Mlátila muže do ruky, kterou jí svíral, ale na něj to nemělo sebemenší vliv. Dotáhl jí až na okraj. Teď už jsem mohla rozpoznat všechny jeho rysy. Měl kulatou plešatou hlavu, zahnutý nos a velké hnědé oči. Tvář se mu zkřivila vztekem. Na spáncích mu tepala žíla, celý obličej měl brunátný. Něco hněvivě pokřikoval a Adrianne mu jeho úsměšky s chutí vracela. A pak do ní strčil.
Vše se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Viděla jsem, jak se Adrianne snaží máváním rukou nabrat ztracenou rovnováhu, jak padá z mola do vody. Přímo na mě. Zpanikařila jsem. Zmatenou kombinací běhu a plavání jsem se snažila dostat co nejdál od ní.
Pád jejího těla do vody mnou projel jako blesk. Hladina se rozčeřila, duté šplouchnutí mi znělo v hlavě ještě pár vteřin poté.
Klesala. Bledé paže měla rozpřažené, jako by nabízela poslední objetí svému vrahu. Její sněhově bílé šaty a pokožka ostře kontrastovaly s kalnou šedou vodou, rozprostíraly se kolem ní a čím dál více jí stahovaly dolů.
Havraní vlasy jí poletovaly kolem obličeje. Vznášely a stejně jako šaty se rozlétaly do všech stran. Pár pramínků jí sklouzlo z tváře a mě se naskytnul děsivý pohled. Z hrdla se mi vydral němý výkřik.
Ústa měla rozevřená dokořán. Z jejích dokonalých rudých rtů vycházely jemné bublinky, jak z jejího těla unikal vzduch... a život. A ty oči...
Vytřeštěné dokořán. Mrtvé, bez života, prostě jen zírala, smířená se svým osudem a ani nebojovala s chladnou a temnou hlubinou o svůj život. Pohled upírala se někam za mne... nebo skrze mne? Nevím, zda-li mne viděla. Byla to přeci jen vzpomínka... nebo ne?
Klesala. Klesala stále rychleji, všudypřítomné ruce temnoty jí stahovaly niž a níž, až dočista zmizela v hlubině.
...
S výkřikem jsem se vzbudila, vyřítila se do sedu a zrychleně dýchala. Panebože... Po tváři se mi řinuly slzy a po tvářích a těle stékal pot. Stále jsem jí měla před očima... ten prázdný pohled...
Zachvěla jsem se. Tak takhle zemřela? Utopila se? Myšlenky mi v hlavě lítaly rychlostí kulového blesku a sem tam se mi vynořily vzpomínky na dnešní večer a mé tajemné vize.
Co je to zač? Adrianniny vzpomínky? Vše v mých vizích se týkalo jí. Jejího života. Ale co dělá tohle vše v mé hlavě? Povzdechla jsem si a zabořila hlavu do měkkých polštářů.
Někdo si odkašlal. Vymrštila jsem se zpět, vyjekla a otočila hlavu za zdrojem zvuku.
Byla tady. Seděla na mé židli, nohu přes nohu, u pracovního stolu, v ruce můj deník a spokojeně se na mě šklebila. Z bledého oválného obličeje na mě zíraly mandlové rudé oči doplněné rovným nosem a plnými rty. Rovné černé vlasy jí splývaly podél tváře a jemně se leskly ve svitu měsíce dopadajícího na ní ze střešního okna. Na sobě měla prosté černé šaty bez ramínek sahající ji do půli stehen. Boty neměla žádné - byla bosa, okolo kotníku měla ovinutý stříbrný náramek a fialově nalakované nehty. Zpoza ramen vyčuhovaly oblouky tmavých křídel a drobounká pírka se chvěla v téměř neexistujícím vánku.
"Překvápko!" zatrylkovala vysokým zpěvavým hláskem, jedním ladným pohybem se zvedla a knihu ledabyle odhodila na už tak přeplněnou plochu stolu. Uhladila si záhyby na šatech a roztáhla křídla, doteď složená v jistě velmi nepohodlné pozici na zádech.
Nabrala jsem do plic vzduch, připravena křičet jako o život, ale Adrianne ke mně bleskově přiskočila - kromě nelidské krásy a síly byla patrně i nadlidsky rychlá - a zacpala mi ústa svou bledou úzkou rukou. Tmavé vlasy jí sklouzly z ramen a zalechtaly mě na obličeji. Nakrčila jsem nos. Hleděla mi přímo do očí, rudé versus modré, a já měla pocit, že mi vidí až do žaludku. A nejspíš jsem nebyla daleko od pravdy.
Ztěžka jsem polkla. Její ledová dlaň na mých ústech téměř pálila. Srdce mi bušilo až někde v krku a do mých myšlenek se pomalu, ale jistě vkrádala panika. Bože, bože, bože, BOŽE!
"Ani slovo, je ti to jasné?" zasyčela výhružně. Hystericky jsem zakývala hlavou - jak jen mi to její sevření dovolilo. Adrianne mě pustila, stoupla si, znovu si urovnala šaty a zazubila se na mě. Zmateně jsem zamrkala. Heh... A tohle je jako co?
"Ale ale... Kdopak nám tu ztratil řeč?" zasmála se infantilním zvonivým smíchem hodícím se maximálně k pětiletému dítěti. Udělala pár kroků směrem k mé posteli a já se přimáčkla až na stěnu a přikrývku si vytáhla až k bradě.
"Co ode mě chceš?" zaskuhrala jsem. V krku jsem měla sucho a dlaně se mi potily. Pohled mi neustále sklouzával k těm podmanivým rudým očím. Ať jsem chtěla nebo ne... fascinovala mě. Ale zároveň mě neuvěřitelně děsila. Adrianne blahosklonně zavrtěla hlavou.
"Vážně si myslíš, že ti to řeknu?" nadhodila s jemně povytaženým obočím. "A navíc," dodala se zářivým úsměvem, "tě to vůbec nemusí zajímat. Stejně s tím nic nenaděláš." dodala zlověstně.
Pozorovala sem ji s vytřeštěnýma očima. Přecházela z rohu do rohu a pobaveně mě pozorovala. Evidentně měla z mého strachu neskutečnou legraci. Vzplanul ve mně drobný plamínek hněvu.
Přijde si sem, do MÉHO domu, do MÉHO pokoje, šahá na MÉ věci a čeká, že se jí budu bez keců podřizovat? Sebrala jsem zbytky odvahy, hrdě vystrčila bradu a odsekla: "To si piš, že mě to musí zajímat. Týká se mě to, nebo ne?"
"Týká," pokynula hlavou, stále mluvila tím nechutným medovým tónem.
"A?"
"Jak jsem řekla, nemusí tě to zajímat."
"Jak jsem řekla, zajímá mě to."
Adrianne přemýšlivě naklonila hlavu na stranu a zrentgenovala mě pohledem.
"Možná nebudeš až tak blbá, jak vypadáš," prohodila zamyšleně. Roztomilý kompliment! "Ovšem k mému plánu se hodíš dokonale..."
"K jakému plánu, sakra! Vysvětlíš mi už ksakru, co má tohle vše znamenat?" sebedůvěra pomalu vyprchávala a nahrazoval ji starý známý strach. Znervózňovala mě. A to sakra hodně!
"K získání bílých křídel, pochopitelně," prohlásila, jako by to byla naprosto samozřejmá věc.
Nejspíš sem se tvářila dost nechápavě, jelikož si Adrianne trpitelsky povzdechla a pokračovala ve výkladu.
"Stát se bílým andělem je velmi složité. Po své smrti se jím stane pouze člověk s nevinnou a nezkaženou duší... Tedy někdo jako ty," pohodila hlavou směrem ke mně a věnovala mi jeden ze sady přeslazených zářivých úsměvů. Znechuceně jsem se zašklebila.
"Zatímco černí andělé... Podle mého názoru jsou to zbytečné a odporné existence," pokračovala. Trochu mě to zarazilo - není ona sama náhodou černý anděl? "Černým andělem se stane ten, kdo je buď tak zkažený a prohnilý, že ho tam nahoře nechtějí, nebo ten, kdo spáchá sebevraždu. Už chápeš, jak jsem to myslela těmi prohnilými existencemi?" nadhodila sladce. Útroby se mi sevřely. Dělá si srandu? Vážně se tu bavíme, jen tak, úplně v pohodě? Heh, ať mě omejou.
"A existuje ještě jeden způsob," řekla potichu, vážným tónem. Zpozorněla jsem. "Černými anděly se stanou také ti z bílých, kteří se odvrátí na špatnou stranu... a padnou. Jako já," dodala po chvíli.
"Dobře tak, že vás vykopli," prohlásila jsem, ovšem vzápětí bych si nejraději nafackovala. Adrianne zaprskala jako rozzuřená kočka, už už to vypadalo, že se po mě vrhne, ovšem vzápětí se ovládla a pouze mě probodla vražedným pohledem svých rudých očí.
"Nemáš ponětí, o čem mluvíš," zasyčela na mě. Nereagovala jsem.
"A jak to souvisí se mnou?" zeptala jsem se opatrně. "Já osobně nemám s anděly nic společného!"
"Tobě to nedošlo?" zasmála se zvonivě. Po páteři mi přejel mráz. Povzdechla si.
"Měním názor. Jsi opravdu tak natvrdlá, jak vypadáš." ušklíbla se. Mátla mě. V jednu chvíli byly sladká jako med a vzápětí... škoda slov. "Víš, proč máš všechny ty vize? Co vlastně znamenají?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jsou to vzpomínky. MÉ vzpomínky."
"Tak co dělají k čertu v mé hlavě?"
"Dobrá otázka," zasmála se Adrianne. "Víš... onoho krásného večera, kdy jsme se setkaly u toho roztomilého kostelíčku, se stala taková zvláštní věc."
"Je nutný se mnou mluvit jako s totálním idiotem?" zabručela jsem.
"To víš že je, zlatíčko. Prostě - při tom našem rozkošném setkání jsem do tebe vložila kus svého já." prohlásila spokojeně.
"CO že jsi?" vyjekla jsem.
"Rozumíš správně. Část mého já," zamrkala na mě.
"Děláte si ze mě srandu?" naštvala jsem se. "Jestli jo, tak je to fakt blbej fór."
"Opravdu si z tebe nedělám srandu," trpělivě opakovala. "Je to totiž součást mého úžasného a perfektního plánu! Ty, jako hodňoučká a slušnoučká holčička se nahoru dostaneš bez problémů - a jsem si jistá, že tě tam uvítají s otevřenou náručí! A pak, až z tebe udělají anděla, ta část mého já, která je v tobě, tě ovládne a já budu mít zpět svá bílá křídla," zazubila se afektovaně a zamrkala na mě, jako by čekala, že nadšeně vyskočím z postele, obejmu ji, a prohlásím, že tak úžasný plán jsem ještě nikdy neslyšela. Došla jsem k jednoznačnému výsledku. Ta ženská je psychopat.
"Vážně si myslíte, že se nechám dobrovolně ovládnout takovou magorkou jako jste vy?" vytřeštila jsem oči. "Já jsem JÁ docela ráda a nechce se mi na tom NIC měnit, vřelé díky!"
Adrianne pobaveně zakroutila hlavou. "Drahoušku, já se tě neptám na svolení," poučila mě, "mě je úplně jedno, co ty si myslíš. Jsem blízko - tak blízko svému snu a nenechám si ho zhatit. Po těch letech... po té potupě a urážky, co se mi dostalo od Vyšších, jsou konečně bílá křídla na dosah mé ruky." rozvášnila se, oči jí planuly a pleť zrůžověla.
"Je to bezchybný plán." prohlásila rozhodně. Pak se ovšem zarazila a opět se na mě zazubila. "Samozřejmě... Je v něm menší trhlinka," připustila, "živá se nahoru nemůžeš dostat. Ovšem... co není může být," pokrčila lhostejně rameny.
A než jsem stihla zareagovat, skočila po mě a přirazila mě ke stěně.
Snažila jsem se bránit. Třískala jsem sebou a křičela z plných plic, ale Adriannino ocelové sevření mi nedávalo jedinou možnost k úniku. Ze záhybů svých šatů vytáhla dlouhou a ostrou dýku, jejíž ostří se zlověstně zalesklo v měsíčním svitu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vera | Web | 14. srpna 2012 v 10:13 | Reagovat

No popravdě jsem tak docela zapomněla, o čem povídka je, ale jen tak jak jsem postupně očima přejížděla řádky této kapitoly, jsem se pomalu ale jistě opět dostávla do děje. :)
Ta Adrianne má ale drzost!i když ten její plán je, no nechci říkat přímo geniální, protože ji nemám ráda :D

Nesmí jí zabít!

2 ariven | Web | 15. srpna 2012 v 19:17 | Reagovat

I když Adrianne zrovna nemusim, před tím jejím plánem smekám! Já bych něco takovýho nevymyslela ani za sto let (otázka je, jak dlouho to vymýšlela Adrianne, že? :D )
Doufám, že Carol neumře, mám tu holku celkem ráda!

3 Filliame | Web | 1. září 2012 v 15:43 | Reagovat

Skvělá kapitola, zodpověděla jsem si některé z otázek... Chudák Carol, žádná volba, nic jenom smrt, ale když se tohle nestane nebude povídka pokračovat a bude happyend... Moc se těším na další kapitolu, doufám, že brzy přibude ;-)

4 ama | 6. listopadu 2012 v 22:13 | Reagovat

vážně dobré. a dobře promyslené. zajímalo by mě... jak to bude pokračovat? protože jsem velmi nedočkavá a velmi ráda bych četla dál. existuje taková možnost? protože to docela dost stojí za to.

5 Alea | Web | 7. listopadu 2012 v 16:20 | Reagovat

[4]: To víš, že bude :). Momentálně jsem se sice truchu zasekla, ale v nejbližší době se hodlám do Donuť smrt padnout znovu pustit a doutáhnout to do konce. Jsem moc ráda, že se ti líbí...

6 Tewie | Web | 18. února 2013 v 19:33 | Reagovat

Adriany se bojím čím dál víc...
apropo:
" že nadšeně vyskočím z postele, obejmu ji, a prohlásím, že tak úžasný plán jsem ještě nikdy neslyšela" - jsi geniální :D :D :D xD skvělá hláška

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama