4. Pouze můj odraz

11. června 2012 v 19:55 | Alea |  Donuť smrt padnout...
Yeah! Další kapitola je na světě :D - už mi zbývá jen 5. kapitola a epilog. Užijte si čtení...



Opatrně jsem nakoukla do chodby. Nikde nikdo, slyšela jsem akorát hrát televizi. Co nejtišeji jsem se zula a pověsila svou bundu na věšák vedle mámina tmavého kabátu. Na botníku se válela nějaká pošta - zběžně jsem si ji prohlédla a pak ji položila zpět na své místo.

Promnula jsem si spánky. V hlavě mi nepříjemně hučelo a zdálo se mi, jako kdyby mi do ní bodalo tisíce malých jehliček. Zašklebila jsem se. Moc příjemné to tedy nebylo.

Z obýváku ke mně doléhala znělka zpráv. Jen co zazněl poslední tón, začala moderátorka ohlašovat nejžhavější novinky ze světa.

Povzdechla jsem si. Nemá smysl to odkládat, stejně se tomu nevyhnu. Vzhůru do jámy lvové!

"Mami?" zavolala jsem a instinktivně se přikrčila, když zvuk televize utichl a ozval se dusot máminých nohou. Ajajaj, to bude zlé.

"CAROLINE JESSICO ANDERSONOVÁ! Víš kolik je vůbec hodin?" rozlehl se se prázdnou chodbou mámin hlas a já okamžitě nahodila provinilý obličej.

Ačkoliv na sobě měla mamka pyžamo, zářivě růžový župan a ošoupané pantofle s králíčky, stále vypadala dost děsivě. Rty měla stažené do tenké linky, nezkrotné zrzavé vlasy smotané do volného drdolu. Ruce měla pe
vně založené na hrudi a stála rozkročená uprostřed kuchyňských dveří. Vypadala jako nějaká antická bohyně pomsty.
"Promiň, mami," začala jsem se omlouvat a nervózně jsem si skousla ret. "Já... nějak jsem ztratila pojem o čase."
"Ahá, tak ztratila pojem o čase..." odvětila kousavě a zaškaredila se na mě.
"Usnula jsem. Nevím jak se mi to povedlo, ale já za to fakt nemůžu. Promiň, mami, je mi to fakt líto," obhajovala jsem se. Mamka se na mě ještě chvíli přísně dívala - měla jsem pocit, že mi vidí až žaludku-, ale po chvíli si povzdechla a uvolnila postoj.

"Co s tebou mám dělat?" zavrtěla poraženě hlavou. Oddechla jsem si. Heh, to bylo celkem rychlé.
"Ale už se to nikdy, rozumíš, nikdy nebude opakovat, je ti to jasné?" poučila mě rázně. Kývla jsem na souhlas.
"Neboj se, mami," usmála jsem se. Bolest v hlavě se ozvala znovu. Protáhla jsem obličej a párkrát zamrkala. K čertu!
"Je ti něco?" zeptala se hned starostlivě máma. Je zvláštní, jak rychle se dovede proměnit z rozzuřeného býka na milující a pečující matku.

"Nic," zavrtěla jsem hlavou. V hlavě mi něco bolestivě pulzovalo. Bylo to, jako by mi něco v hlavě naráželo do stěny lebky. Je možné, aby mi byla moje hlava malá?

"Jen... mě trochu bolí hlava," přiznala jsem a znovu si promnula spánky. Máma ke mně hned přistoupila a přiložila mi dlaň na čelo.

"Horečku nemáš," usoudila. Jemně mě políbila na čelo a pak mi odhrnula vlasy z čela. Zamračila se.
"Co to je?" zeptala se a přejela mi palcem po spánku.
"Co?" nechápala jsem. Setřásla jsem máminu ruku a přistoupila k zrcadlu, které viselo nad malým stolkem s telefonem a telefonním seznamem. Shrnula jsem si vlasy z obličeje.

Byla jsem bledá jako stěna. Má pokožka neměla obvyklou smetanovou barvu, ale byla nezdravě nazelenalá a podivně průsvitná. Své bledě modré oči jsem měla vytřeštěné a nad jemným obloukem obočí se mi rýsovaly ustarané vrásky. Můj obličej byl unavený a strhaný.

Něžně jsem přejela prsty po červených skvrnách po stranách mého obličeje. Byly malé a oválné, skoro jako... lidské prsty? Ne, to ne, o tom bych snad něco věděla.

"To bude asi otlačená přezka batohu... Nejspíš jsem na něm předtím usnula," pokrčila jsem s hraným nezájmem rameny a otočila se zpět na mamku.

Na okamžik se mi udělalo černo před očima. Zamotala se mi hlava a já se musela chytit stěny, abych sebou nesekla na podlahu. Před očima se mi objevil obraz ženy - ženy s bílou pletí, černými vlasy a karmínově rudýma očima. Zamrkala jsem, abych podivný přelud vyhnala ze své hlavy. Povedlo se.

"Opravdu ti nic není, zlato?" zeptala se znovu máma a vrhla na mě starostlivý pohled. Patrně si mé drobné zaváhání vyložila trochu jinak.

Zavrtěla jsem hlavou.

Bolest zesílila. Svět kolem se zachvěl a já se zakymácela.
"Budu v pohodě," zamumlala jsem a prosmýkla se kolem ní ke schodišti. Do očí jsem se jí nepodívala.
Vyběhla jsem nahoru do patra, schody jsem brala po třech. Zalezla jsem do pokoje, třískla dveřmi a s úlevou se o ně opřela.

Zrychleně jsem dýchala, jako bych uběhla maraton a nevyběhla jen pár schodů. Stála jsem čelem ke dveřím. Opřela jsem o ně své čelo a ruce a marně se snažila uklidnit.

Po zádech mi stékal pot. Pro lásku boží, co se to se mnou děje? Srdce mi zběsile bušilo, měla jsem pocit, že se každou chvíli probije ven z mé hrudi. A má hlava... Ta bolest... Zoufale jsem zasténala.

Obrátila jsem se a opřela se o dveře zády. Zaklonila jsem hlavu. Připadalo jsem si jako závislák, co nedostal svojí dávku drogy. Vše se mi rozmazaně míhalo před očima. Byla jsem zpocená, po celém těle mi stékaly potůčky potu. Ruce se mi chvěly. Hlava mi třeštila.

Stála jsem na verandě nějakého domu. Před dveřmi toho prehistorického baráčku si hrála nějaká černovlasá dívenka. Na sobě měla poněkud zvláštní oblečení. Tipovala jsem ho na zhruba tak 18. století. V ruce držela dřevěnou pannu a tiše k ní promlouvala. Neslyšela jsem, co říká. V uších mi šumělo, jako kdybych stála poblíž rozbouřeného moře. Ta holčička mi byla povědomá. Kde jsem ji už jenom viděla?
Obrátila hlavu směrem ke mně. Najednou to nebyla malá dívenka. Byla to vysoká černovlasá žena se smrtícím rudým pohledem. Upírala na mě svůj zrak a rty se jí ohrnuly v zlovolný úsměv.

Zalapala jsem po dechu a utlumila svůj výkřik v dlaních. Sjela jsem po zádech po dveřích a roztřásla se. Co se to se mnou děje?

Bolest v hlavě znovu zesílila. Zasténala jsem a prohnula se v zádech.

Stála jsem na přeplněné hlavní ulici. Foukal vítr, ale já nic necítila - ani ten sebemenší poryv. Všude kolem chodili lidé, ale žádný člověk do mě nenarazil, ani o mě pohledem nezavadil.
Pohledem jsem sledovala mladou ženu stojící pod jednou z plynových lamp. Měla černé vlasy stočené do uzlu a krémově bílou pleť. Zrovna se něčemu smála - bavila se s dvěma malými a otrhanými chlapci, mohlo jim být tak deset, dvanáct, víc ne. Okouzleně jí pozorovali. Byla úchvatná. Měla krásnou a vlídnou tvář, milý úsměv a oříškově hnědé oči.
Kolem projela drožka a na chvíli mi zabránila ve výhledu na tu pozoruhodnou krásku.

Obraz se rozplynul a já byla opět ve svém pokoji. Oblečení jsem měla celé promočené od potu.
Co se stalo u toho hřbitova? Panebože. Co se to se mnou děje?

"Adrianne..." zašeptala jsem. To jméno se v mé hlavě objevilo stejně tak rychle jako zmizelo.
Odhrnula jsem si zpocený pramen vlasů z čela. Podívala jsem se na své dlaně - ruce se mi už tolik nechvěly. Na hřbet mé ruky dopadla slza. Roztřeseně jsem jí setřela rukávem mikiny.

Zvedla jsem se. Patrně jsem si stoupla poněkud moc rychle, jelikož se mi znovu zamotala hlava a já se musela chytit stolku stojícího vedle dveří, abych znovu neskončila na zemi. Podobným způsobem jsem přeručkovala k dveřím do koupelny. Já i mamka máme každá svojí vlastní - díky bohu. Ještě nikdy jsem za to nebyla tak vděčná.

Zamkla jsem se v koupelně a opláchla si obličej ledovou vodou. Pak jsem se o okraje umyvadla opřela rukama a zhluboka dýchala. Nesebrala jsem dostatek odvahy, abych se podívala na svůj zubožený obličej. Věděla jsem, že vypadám strašně.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Bolest v mé hlavě pomalu ustupovala a začalo mi v ní zvláštně hučet. Nebylo to moc příjemné, ale rozhodně méně bolestivé.

Strhla jsem z věšáku ručník a utřela si mokrý obličej. Cítila jsem, jak se mi zpocené oblečení lepí na kůži, ale nijak zvlášť mě to nerozrušovalo. Ručník jsem odhodila do kouta.

Sledovala jsem, jako drobné kapičky vody stékají po umyvadle. Zahleděla jsem se na své ruce. Netřásly se, jen zpoza jednoho rukávu vykukoval malý rudý škrábanec. Se zaujetím jsem se na něj zadívala. Vyhrnula jsem si oba rukávy až k loktům.

Mé paže byly posety drobnými rudými rankami. Přejela jsem prstem přes jeden obzvlášť dlouhý a zachvěla se, když jsem pod bříškem prstu pocítila rozšklebený okraj rány. To jsem si udělala sama?

S povzdechem jsem spustila rukávy dolů. Co se to ze mě stává? Nějaká masochistická zrůda? Promnula jsem si rukou ztuhlý krk a uchechtla se. Jestli vize o té černovlasé ženské a ta bolest hlavy, co mě neustále terorizuje, nejsou projevem šílenství, tak co to tedy je?

"Adrianne..." vyklouzlo mi znovu z úst. Zamračila jsem se. A na tohle jméno jsem přišla kde?
Poodstoupila jsem od umyvadla a protáhla se. Ať jdou všichni k čertu. Zakroužila jsem hlavou a zadívala se do zrcadla.

Ale nehleděla jsem na svůj odraz. Zděšeně jsem zavřískla. Ze stříbřité plochy zrcadla na mě hleděla černovlasá žena s karmínově rudýma očima. Žena z těch děsivých vizí. Ječela jsem, jako by mě na nože brali. A ona se jen usmívala. Na sobě měla černé šaty, které ostře kontrastovaly s její pokožkou a ta nimi se rýsovaly... křídla?

Přistoupila blíže. Ohlédla jsem se, ale za mnou nikdo nestál. Co to má znamenat?

Zlověstně se na mě usmála. Její rudé oči mě probodávaly skrz na skrz.
"Jsi moje," zašeptala. Pak máchla rukou a já zalapala bolestí po dechu.

Vracely se mi vzpomínky. Mé vzpomínky. Proudily mnu jako proud žhavé lávy, spalovaly mě na popel. Míhaly se mi před očima jako zrychlený film. Kostel, hlasy, dveře, chladné ruce, co mi svíraly hlavu ve svém ocelovém sevření, bolest, bílá křídla, černá křídla, výkřiky...

Klesla jsem na kolena, hlavu v dlaních. Někdo zabušil na dveře koupelny.
"Carol? Děje se něco?" zeptala se mamka vystrašeně a znovu zaklepala na dveře.
"Nic," vyhrkla jsem. Můj hlas mi zněl až moc pisklavě. "Jsem v pořádku," zalhala jsem. Mamku tato odpověď evidentně uspokojila, protože zanedlouho byly slyšet vzdalující se kroky.

Po tvářích se mi koulely slzy.

Ne. Nejsem v pořádku. Nic není v pořádku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moni | Web | 11. června 2012 v 20:47 | Reagovat

Chudák, Carol, je mi jí tak líto... :-( Ale zároveň se nemůžu dočkat, až se dozvím, co bude dál... :-| Opravdu píšeš moc pěkně, Aleo, a já se nemůžu dočkat další kapitoly :D

2 ariven | Web | 12. června 2012 v 15:33 | Reagovat

A zase jsi mě nechala pěkně napnutou... Ale dobrá kapitola ;-)

3 Vera | Web | 12. června 2012 v 20:53 | Reagovat

Tyjo, já už si skoro napamatuji, co se tam stalo předtím...:D musím si to přečíst znovu
A ten konec!...

4 Vera | 21. června 2012 v 19:09 | Reagovat

TY!! ano TY!! já hcci pokračování!!! :D přečetla jsem to od prologu až po poslední řádek doslova na jeden dech! opravdu mě to zaujalo!!!chvíli jsem si dokonce myslela, že čtu profesionální knížku! fakt, nekecám!! :D prosím pokračuj!!!

5 Tewie | Web | 18. února 2013 v 19:29 | Reagovat

Tak ale tohle se mi vůbec nelíbí :)
Chudák Caroline. Musím číst dál, snad už skončí to mučení. Nemám ráda, když se ubližuje slabším :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama