Ta vzteklá blbka na parapetu

27. května 2012 v 20:18 | Alea |  Já a zase já...
Nenávidím skupinové projekty. Ne, blbost, to škrtám. Nenávidím skupinové projekty s nezodpovědnými idioty. Teoreticky vzato - nejsme špatný tým, jen máme jeden slabší článek. Mohla jsem skončit o dost hůř, to vím. Ale stejně mě to nehorázně štve.

Už někde před týdnem jsme se domluvili, že se sejdeme. Všichni souhlasí, všichni mají čas, prostě pohoda... A samozřejmě že den před tím nám ten idiot s klidem oznámí, že nemůže. Panebože! A ani mu nestojíme za tu námahu, aby si vymyslel alespoň TROCHU uvěřitelnou výmluvu. Agr! Uškrtit, rozčtvrtit, zahrabat!

Nikdy jsem nebyla nějaká extra velká velitelka. Naprosto postrádám vůdčí schopnosti - a trpělivost. Vždy jsem byla takový ten flegmatik, co se moc nevyjadřuje, ale je celkem kreativní a krapet přispívá k chodu věcí (svým způsobem). Ale teď - to lítání mezi všemi těmí naštvanými lidmi, to zařizování, zjišťování... Brrr! Nic pro mě.




Vždyť jsme po něm zas tolik moc nechtěli! Témeř všechno jsme udělali za něj - a bez keců, prostě jsme akceptovali, že prostě v ten určitý termín nemohl. Ale teď? Co si u všech čertů myslí? Že všeho necháme, zrušíme své plány a přizpůsobíme se mu? S tímhle ať jde chlapeček někam! Zabít!

Občas si připadám jako exot. Kdykoliv mě něco rozhodí, jdu psát. Básničky, povídky, to je jedno. Hlavně ať to jde ze mě VEN! Rodina nemá prakticky žádnou možnost poznat, co mi je. Nahodím poker face, zalezu do pokoje, sednu si do okna, dám sluchátka do uší a píšu. Někdy deset minut, někdy pů hodiny, někdy hodinu. Píšu, dokud nejsem v pořádku. Podle mě je to celkem ohleduplný způsob - netřískám věcmi, netluču hlavou do zdi a ani neječím na ostatní.

Je celkem vtipné přečíst si potom, co jsem to vlastně napsala. Na začátku je to vždy takové to Nenech se rozhodit. To bude v pohodě, klid! A potom... Jaj. Tentokrát se tam objevovaly i věci typu urvat hlavu atd. No co. Alespoň nebyli žádní mrtví.

Tady máte menší ukázku - psala jsem to na začátku, to jsem ještě nebyla moc rozzuřená. A za ten konec se omlouvám. Prostě se to tam rýmovalo :D.

Není čas být dokonalá,
jsem jen tím, čím jsem se stala.

Každičká věc má svůj rub a svůj líc,
nikdy jsem neřekla, že já chci víc.
Nikdy jsem neřekla, že mi to nestačí,
lituju každého, kdo své já potlačí.

Lepší než navěky na růžích ustláno,
je být jen svůj a nemít v hlavě nas*áno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hejlynka | Web | 27. května 2012 v 20:41 | Reagovat

Ta básnička je zase moc hezká...S takovými lidmi mám taky pár zkušeností a nemám je moc ráda...Snad dostaneš příště do skupiny někoho normálnějšího...

2 ariven | Web | 28. května 2012 v 18:06 | Reagovat

Jojo, takový lidi znám...člověk to za ně oddře a oni pak dostanou třeba i jedničku! Jinak ta básnička je opět vážně dobrá ;)

3 Linda Teatime | Web | 30. května 2012 v 17:03 | Reagovat

Pěkná básnička. A se skupinovou prací je většinou problém. Já si pamatuji, že jednou jsme měli skládat básničku (asi ve 4. třídě) a já byla se samejma klukama, který říkali hrozný blbosti co se nerýmovaly (jen se tak tvářily) tak jsem si sedla a napsala básničku svojí. Vím jaké to je, a taky vím, že psaní stopro pomáhá. ;) (Většina slavných spisovatelů či básníků měla v životě nějaké problémy).
PS: Hezký blog, asi sem zajdu častěji.

4 vera | 30. května 2012 v 19:34 | Reagovat

skupinové projekty = SMRT teda tohle platí v naší třídě taky, i když tam se nezapojuje skoro nikdo. někdy mám pocit, že je to banda naprostých idiotů, kterým je všechno totálně u ****** a když se něco domluví tak se na to co?..vy*erou...njn jak říkáš "není čas být dokonalá" taky nemám vůdčí schopnosti, na všechny hnedka křičím a nejraději bych je znlátila na jednu hromadu, když neposlouchají, proto už ve třídě snad nikdy nebudu nic organizovat i když to stejně všichni hodí na mě...chjo...
neboj NEJSI exot! někdo prostě nemá potřebu se všem svěřovat...:D

5 Liss | Web | 31. května 2012 v 17:31 | Reagovat

Sice nemám parapet, na kterém bych seděla, protože nemám okno a sedět na zemi pod prosklenýma dveřma se mi nechce, ale jinak s tebou souhlasím. My většinou dostanem úkoly do dvojice. když je to nějaká počítačová prezentace, tak ji kámoška udělá a odříkáme ji spolu, když jsme měly dělat papírovej projekt, tak jsem zašla k ní, domluvili jsme se, kdo opíše kterou část wikipedie a pak jsme čuměli na film. Ale na základce jsme tyhle skupinovky dělali pořád. vždycky jsme si měli zvolit vedoucího, což jsem kdovíproč byla skoro vždycky já, a pak se dohodnout. Bylo to utrpení. Já, když mám depku, tak buď píšu a nebo kreslím. To mi taky občas pomůže. i když třískání věcmi mi není cizí. Ale dělám to jen tajně, aby nikdo nepoznal, že mi něco je.

6 bludickka | Web | 11. června 2012 v 15:37 | Reagovat

nejradši spoléhám na sebe nebo na práci ve dvou, při více lidech člověk který není nijak důrazný a sebevědomý moc příležitostí se aktivně podílet nedostane

7 Sherylin Lee | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 14:33 | Reagovat

Tá básnička je úžasná!
Fakt.

Neviem, o čo presne išlo, ale myslím si, že životné situácie sú úžasné už len preto, lebo vymyslíš čosi takéto geniálne. A kľudne si to mohla tam dať s tým r-kom :).

A báseň? Jednoducho mi to prišlo hrozne pravdivé.

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama