Invaze opravářů

30. května 2012 v 21:09 | Alea |  Krátké povídky
Uf, konečně jsem se dokopala k tomu, abych napsala povídku do soutěže u Very na téma Pocit. Když se na to dívám s odstupem, možná je hlavní hrdinka trochu víc natvrdlá, ale stejně už s tím nic neudělám :).



Šla jsem po silnici k našemu dvoupatrovému domečku, který obývám společně se svými rodiči, a potichu si prozpěvovala. Ciferník mých náramkových hodinek ukazoval půl desáté - celá ulice byla zahalená ve tmě, jen světlo pouličních lamp osvětlovalo vozovku a úzký chodníček.

Obratně jsem se vyhýbala drobným loužím rozprostřeným všude kolem. Celé odpoledne pršelo, až kolem osmé prudký liják přešel v mírné mrholení a poté ustal úplně.

Hrábla jsem rukou do kapsy své ošuntělé bundy a vytáhla z ní svazek klíčů. Přešla jsem blíž k jedné z lamp, abych na ně lépe viděla, a oddělila od zbytku klíč ke vchodovým dveřím.

Ohlédla jsem se. Ulice byla tichá a klidná, ale podlouhlé stíny stromů mi naháněly husí kůži. Vypadaly jako mohutné příšery s obrovskými zuby. Jejich tenké prsty se postupně natahovaly a smršťovaly, připravené kdykoliv mě chytnout za kotník a … STOP! Ne, nemysli na to, sakra. Poslední, co mi dneska ještě chybí, je vzbudit se uprostřed noci po hrůzostrašné noční můře plné krvežíznivých stínů a podobných hnusáren.

Možná jsem trochu paranoidní. Možná mi začíná kapat na maják. Fakt nevím proč, ale z celého dnešního dne mám takový zvláštní pocit. A podle mě docela oprávněný.

Dnes ráno, 9.58

Seběhla jsem ze schodů v našem roztomilém baráčku a vrhla se kolem procházející mámě kolem krku.

"Co blázníš, zlato?" zasmála se, objala mě a vlepila mi pusu na čelo.

"Hádej co je dneska za den?" zazpívala jsem, odlepila se od ní a zatočila se dokola. "Dneska je dvacátýho prvního!! Mám narozeniny! N-A-R-O-Z-E-N-I-N-Y!!" začala jsem hulákat zvesela a znovu mámu objala.
"Hm... A kolik ti je, pět?" dobírala si mě se smíchem a pohladila mě po tváři.
"Pche, pět," obrátila jsem oči v sloup, "dvacet!" Mamka se rozesmála.
"Všechno nejlepší zlatíčko," popřála mi.. Přitiskla jsem se k ní ještě pevněji a nasávala vůni jejího svetru. Vůni domova.

"Dvacet," zašeptala jsem potichu a usmála se. Vychutnávala jsem si krásný význam tohoto slova. "dvacet..."
Mamka se odtáhla a začala mi urovnávat mikinu. "Mami," zasténala jsem, "nech toho. Nejsem malá."
Smutně se na mě podívala a povzdechla si. "No právě. Stále nemůžu uvěřit, jak je..."
"Ne," zhrozila jsem se, "hlavně nezačínej s tím 'Jak je možné, že moje malá holčička tak vyrostla.'. Jestli si ceníš mého duševního zdraví, tak s tím pro lásku boží nezačínej." Mamka se na mě uraženě zašklebila, ale jinak to nechala bez komentáře.

"Kde je vlastně Tom?" zeptala jsem se překvapeně. V sobotu obyčejně stepuje v kuchyni už od 6 ráno - a teď je deset a on nikde!

Tom je můj nevlastní táta. Můj pravej biologickej táta od nás odešel, když... no prostě hodně dávno. Mám ho ráda, o víkendech se s ním a jeho novou rodinou vídám, ale že by mi jeho upištěná nová manželka a její rozmazlený pubertální synáček byli nějak extra sympatičtí, to se říct nedá. Tom je v pohodě - na nevlastního tátu. Sice nosí naprosto otřesný a nevkusný košile, ale člověk nemůže chtít všechno, že?

"V posteli," zakoulela pobaveně očima, "včera to s chlapama trochu přehnali s alkoholem."

Chápavě jsem pokývala hlavou a zamířila do kuchyně. Byla celá vyleštěná, vše bylo blýskavé a na výjimečně uklizeném stole ležel balíček zabalený do pestrobarevného papíru ozdobený zářivou mašlí. S výskotem jsem se k němu přihnala a servala obal jedním tahem. Vykoukl na mě úžasný nový notebook. Nadšeně jsem poposkočila a otočila se, abych se o svou nepřekonatelnou radost podělila s mamkou.

Ale za mnou nestála. Zamračila jsem se. Zmateně jsem vyšla na chodbu a rozhlédla se. Vchodové dveře byly pootevřené, venku stála mamka a evidentně se s někým bavila. Slyšela jsem hlasy - mámin a ještě nějaký. Položila jsem čerstvě vybalený notebook na botník a připlížila se o trochu blíž.

"Ne... Jasně že o tom neví! Co si o mě myslíš?" říkala zrovna někomu vyčítavě a založila si ruce v bok. Její tělo mi bránilo ve výhledu ven, ale zpoza její rameno jsem zahlédla něčí loket. Dotyčný měl na sobě tmavě modrou sportovní bundu. Divoce šermoval rukama a něco brblal. Mamka přešlápla z nohy na nohu a já polekaně couvla. Nakonec ale zůstala na místě a neotočila se a já si úlevně oddechla.

Kolem našeho domu projela sanitka a já jsem díky jejímu hlasitému houkání neslyšela ani slovo. Nespokojeně jsem se zamračila.

"Jasně... Přijde večer..." okolo projelo další hlasité auto. A zase jsem prd neslyšela.
"...připravím to. Překvapení..." někde v dálce se rozhoukal alarm. No tak, lidi, je sobota ráno! Nedělejte bordel! Ne teď! Překvapení... hmm... to se mi nelíbí... I když... že by to mělo nějakou spojitost s mýma narozkama?

Bouchly dveře. Polekaně jsem vzhlédla a podívala se mamce přímo do jejího překvapeného obličeje.

"Co tu děláš, Niky?" zeptala se a sjela mě pohledem. "Proč nejsi v kuchyni? A už sis rozbalila dárek?"
"Jo, rozbalila," kývla jsem a věnovala jí zářivý úsměv. "Mockrát děkuju. Tobě i Tomovi. A mimochodem, co to bylo támhle za týpka?" pohodila jsem hlavou směrem ke dveřím. Mamka si nervózně skousla ret a na okamžik ucukla pohledem.

"Jen opravář," řekla znuděně a rádoby ledabyle mávla rukou. "Chtěl se jen zeptat na něco ohledně … e-ee... těch, ehm, pojistek," vylezlo z ní. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě zvedla obočí. Opravář.... Jasně, a já jsem čínskej bůh srandy!

"Už si viděla ten dort?" zeptala se mě najednou, popadla mě za ruku a táhla do kuchyně. "Upekla jsem ho speciálně pro tebe. Je naprosto úžasný. Recept mi dala sousedka, což je dost divný, protože ona si ty svý "tajný" recepty," naznačila jednou rukou uvozovky, "pečlivě hlídá, ale kvůli tobě udělala výjimku...." brebentila dál. Mlela páté přes deváté, pomalu jsem se začínala v tom jejím srdceryvném příběhu o rvačce o šlehačku v supermarketu ztrácet, ale jí to patrně nevadilo.
Mamka není moc dobrá lhářka. Myslím, že v tom jsme si celkem podobné.

Otevřela jsem si branku. K mému velkému překvapení ani nevrzla - že by ji Tom konečně promazal, jak už to celé dva týdny slibuje?

Pečlivě jsem za sebou zavřela a rozhlédla se kolem. Takhle ve tmě vypadá naše zahrada dost zvláštně. Všude rostly pokřivené jabloně a hrušně, v rohu se tísnil malý maminčin zeleninový záhonek. Zpoza vysokého zarostlého živého plotu dopadalo na cestičku vedoucí ke vchodovým dveřím tlumené světlo pouličních lamp. Alespoň jsem se nemusela obávat, že zakopnu.

Někde v dálce zatroubilo auto. Vyděšeně jsem sebou cukla a málem upustila klíče na zem. Kristepane! Heh, dneska jsem nějaká lekavá!

Nervózně jsem se ohlédla a pokračovala dál. V hlavě mi vyskočila vzpomínka na dnešní odpoledne...
Dnes odpoledne, 15.30

Hrabala jsem se ve velké tašce přes rameno a snažila se v té hromadě krámů nějak najít svoji průkazku na autobus. Podrážděně jsem zaklela, když se mi málem podařilo rozmáčknout jahodový jogurt. A na co sakra potřebujeme tolik vajec? Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

Mám jisté podezření, že mě na ten nákup vyhnala jenom proto, že se mě potřebovala na chvíli zbavit. V poledne ji totiž přepadl amok, že máme v lednici málo vajec a že nám zbývá jenom jedna kostka másla.

Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že s takovým množstvím másla by průměrná rodina vystačila ještě týden. Marně jsem se jí snažila naznačit, že by stačilo, kdyby do obchodu sjel táta někdy v týdnu.

Ne. Prostě mě vykopala ze dveří, dala mi nějaké peníze na nákup a pak mi zabouchla před nosem. Zvláštní.

Takže jsem skončila tady, s tunovou taškou přes rameno a s průkazkou na autobus schovanou někde pod hrubou moukou.
Narazila jsem do někoho ramenem.

"Ježiš, omlouvám se!" vyhrkla jsem rychle a zvedla tašku, kterou pán, do něhož jsem strčila, upustil.
"Nikolko?" zasmál se dotyčný překvapeně. Vzhlédla jsem a zadívala se do tváře strejdovi Jendovi.
"Jé, ahoj," pozdravila jsem ho vesele. "Co ty tady děláš?" zeptala jsem se mile.

Strejda je o tři roky starší a poněkud plešatější verze mého táty. Je to taková veselá kopa - neustále vysmátý a neuvěřitelně vtipný. Když jsem byla malá, trávila jsem u nich na zahradě každou volnou chvilku. Jenda má dvě dcery - Báru a Terku a. Jsou o něco mladší než já, ale docela si rozumíme.

Protočil oči. "Mirka mě vyhnala na nákup," pronesl otráveně.
"Tak to jsi na tom stejně jako já," zasmála jsem se, "mamka mě vyhnala do obchodu jen kvůli pár vejcím, chápeš to?"
Jenda se na chvíli zamyslel. "Ne," pronesl a zachechtal se.

Nakoukla jsem do jeho tašky. "Hmmm... máš tu něco dobrého?" olízla jsem se a zazubila se.
Co jsem ale nečekala, bylo to, že mi strejda vytrhne igelitku z ruky. Překvapeně jsem zamrkala.
"Klid," zvedla jsem ruce nahoru v obranném gestu a povytáhla jsem nechápavě obočí, "jen jsem se chtěla mrknout."

"Promiň," vyhrkl rychle strejda a rozpačitě si odkašlal. "Už... už musím jít. Měj se, Niky!" zamával mi a ztratil se mi z dohledu v davu lidí. Zůstala jsem tam stát jako solný sloup a zmateně zamrkala.

Co to jako bylo?
Může mi někdo k čertu vysvětlit, čím jsem si tohle zasloužila?

Pomalu jsem vyšla schody. Moc jsem nespěchala - není důvod. Dům byl už tmavý a ztichlý, všichni šli patrně spát.
Potichu jsem zaklela, když sem zakopla o květináč a zvrhla ho. Opatrně jsem ho narovnala, bála jsem se, abych mu neublížila ještě víc. Prkna na terase pod mojí vahou tiše zasténala.

Přešla jsem ke dveřím a zběžně přejela podrážkami po rohožce. Zpoza mých nohou na mě koukalo vybledlé a odrbané 'Welcome home'.

Ztuhla jsem. Zdálo se mi to, nebo teď opravdu někdo zakašlal? Nastražila jsem uši a obezřetně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. No tak, Niky, to bude v pohodě. Nebuď paranoidní...

Ne... nebude to v pohodě. Povzdechla jsem si. Takhle jsem si svoje narozky fakt nepředstavovala. Všechno je špatně. Mám zkrátka... takový pocit. Je to divné. Lidi kolem mě se chovají zvláštně. A nic nevychází tak, jak by mělo.
Téměř nikdo (kromě mamky a Miriam) se neobtěžoval mi popřát. Ani Tom. Ani taťka. Ani sousedka, které jsem se o tom včera zmiňovala. Nebudu nic předstírat - mrzí mě to, a to hodně.

Povzdechla jsem si. Teď to nemá cenu řešit. Stejně s tím nic neudělám. Došla jsem až ke dveřím a zastrčila klíč do zámku. S tichým cvaknutím jsem odemkla a položila ruku na kliku. Zmáčkla jsem ji... a nic se nestalo.

"Do pekla," zabručela jsem potichu a znovu zacloumala klikou. Jděte všichni do háje!

Dveře povolily. Úlevně jsem si oddechla a otevřela je dokořán.

Dnes odpoledne, 17.43

"Miriam?" houkla jsem do mobilu a obratně kličkovala mezi lidmi v autobuse.

"Nazdar, nazdar!" odpověděla mi vesele moje nejlepší kamarádka. Vyhnula jsem se nějakému trampovi s krosnou položenou přes půl uličky. Tss, co si o sobě myslí, takhle se tady roztahovat! Helemese, tamhle vzadu je volnej flek! Zasedla jsem sedačku u okna a položila si tašku na kolena.

"Tak co děláš, oslavenče?" zeptala se. Protočila jsem oči.
"Ále, mamka mě vyhnala na úplně zbytečný nákup, pak jsem na ulici potkala strejdu, kterej mi po chvilce zdrhnul. Jinak nic zvláštního."

Přisedla si ke mně nějaká paní. Měla hnědé vlasy, hodně mizernou trvalou a modré šaty s límečkem. Byla trochu silnější, takže jsem se musela z natisknout až na okno, abychom se na dvě miniaturní sedačky vůbec vešly. Nakrčila jsem nos. Bylo horké červencové odpoledne a z dusného prostředí autobusu a nedostatku kyslíku se mi zvedal žaludek.

"Jak jako nic zvláštního? Alespoň nějaký dárky si dostala, ne?" hučela do mě Miriam. Pousmála jsem se.
"To víš, že jo. Od mamky a Toma jsem dostala novej notebook," odpověděla jsem. Trochu jsem se zavrtěla, ale po zabijáckém pohledu, který na mě hodila moje spolucestující, jsem toho raději zbaběle nechala.

"Tak to je super, ne? Panebože! Kruci, málem jsem šlápla do psího hovna," zanadávala do telefonu Miriam. Začala jsem se posměšně chechtat.

"Máš dávat pozor, kam šlapeš," poučila jsem ji přísně a znovu se začala otřásat smíchy. Přejela jsem pohledem cestující v autobuse. Minimálně polovina se jich dívala na mě. Někteří pobaveně, někteří blahosklonně, někteří vztekle. Hups!

"To už teď vím taky," zabručela Miriam podrážděně. "No nic, já budu končit."
"Počkej ještě," přerušila jsem ji spěšně, " jak to bude teda s dnešním večerem?"
"Co s ním?" nechápala Miriam. Zamračila jsem se.
"Děláš si ze mě srandu? Měly jsme se sejít, pamatuješ?" Vykulila jsem nevěřícně oči a nechápavě zakroutila hlavou. Hmm. Super.
"Ježiši," vyděsila se, "moc se omlouvám, Nikol. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Mně je to fakt líto, ale já opravdu dneska nemůžu. Oslavíme to jindy, jo?"
"Jak jako 'oslavíme jindy'?" vyštěkla jsem naštvaně. Pár lidí po mě vrhlo káravé pohledy, takže jsem se raději pokračovala o něco tišeji. "Dvacáté narozeniny mám jenom jednou, Miriam," upozornila jsem ji nakvašeně, "ty NEMŮŽU oslavit někdy jindy."

"Fakt promiň," omlouvala se Miriam. "Mě je to vážně líto. Hele, já už budu muset. Měj se, Niky!" rozloučila se.
"Měj se," zabručela jsem do mobilu a vztekle ho hodila do tašky. Fakt skvělý.
Opřela jsem se zády o sedačku a odfoukla si pramínek vlasů z obličeje. Vrhla jsem letmý pohled na mou spolucestující. Dívala se na mě div ne s otevřenou pusou a v malých vodnatých očích se jí zračila obezřetnost. Skvěle. Patrně má sto chutí poslat mě k psychiatrovi.

"To je dnes krásně, nemyslíte?" zašveholila jsem, zářivě se na ní usmála a zamávala řasami. Ta ženská na mě akorát vykulila oči, poposedla si až na okraj sedačky a zamumlala něco o šílených mladistvých.

Obrátila jsem oči v sloup. Ať si trhne! Já chtěla být jen milá!

… a otevřela je dokořán. Vykoukla na mě naše útulná předsíňka. Neobtěžovala jsem se s rozsvěcením, sundala jsem si bundu, pověsila ji na věšák a skopla z nohou boty.

Někdo se uchechtl. Zalapala jsem po dechu. Tentokrát se mi to opravdu nezdálo! Srdce mi začalo bít jako zběsilé a s očima vytřeštěnýma jsem se začala rozhlížet kolem. Úchyl! Masový vrah! Psychopat! Panebože, panebože, panebože!
Někdo rozsvítil.

"VŠECHNO NEJLEPŠÍ, NIKY!" ozvalo se mnohohlasně ze všech stran. Zastínila jsem si rukou oči před ostrým světlem zářivek a zamrkala.

Byli tu všichni mí známí. Hemžilo se to tu sousedy, mými kámoši a od stolu s občerstvením mi mával strejda Jenda s rodinou.

"Promiň za to odpoledne," zavolal na mě a zakřenil se. "Nechtěl jsem riskovat, že objevíš můj dárek!" Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Tak proto se choval tak divně!

Pod obrovským transparentem "HAPPY BIRTHDAY!" se vybavovala Miriam s mým dědou. Když jsme se střetli pohledem, kývla na pozdrav a zazubila se. Takže na mě nezapomněla!

A vedle stolu s tím nejúžasnějším čokoládovým dortem na světě stála moje rodina. Tom měl ruku položenou kolem ramen mé uslzené, ale šťastné mamky a vlídně se usmíval. Vedle ní stál můj taťka v tmavě modré bundě. Šibalsky na mě mrkl. Uchechtla jsem se. Tak opravář, hmm...

Byla to nádhera. Celý obývak byl nádherně vyzdobený a všude byly hromady jídla. Rázem jsem pochopila, proč mě máma dnes odpoledne vykopala z domu! Vlastně... celý dnešek najednou začal nečekaně dávat smysl.

'Takže žádní psychopati', uvědomila jsem si s úlevou.
A pak jsem se šíleně a neovladatelně rozřehtala.

To jsou opravdu povedené narozeniny!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vera | 31. května 2012 v 16:32 | Reagovat

Doufám, že chápeš že ti nemůžu říct svůj názor :D ale jsem ti strašně vděčná, že ses zúčastnila! :D

2 Liss | Web | 31. května 2012 v 17:24 | Reagovat

ten název je senzační. Nápad je dobrý, provedení zajímavé. To střídání dějových linií je fajn. Dobrá povídka :)

3 ariven | Web | 31. května 2012 v 18:10 | Reagovat

Název je skvělý! Celkově je to dobře napsaný, hlavně se mi líbí ta část v autobuse :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama