3. V mé hlavě

17. května 2012 v 20:52 | Alea |  Donuť smrt padnout...
Jaj, můžete mi gratulovat! Na orientačním závodu jsem skončila druhá!! Yeah! Už bylo načase. V úterý jsem totiž byla na závodech diskvalifikovaná - kontroly jsme museli orazit do takového papírku, který jsem samozřemě ztratila. Ale co, stane se :).





Opatrně jsem se otočila a váhavě přešla ke dveřím. Zlehka jsem na ně položila své ruce, letité dřevo bylo na dotek překvapivě hebké a hladké, a poté jsem k nim přitiskla ucho. Osoby uvnitř patrně přecházely z místa na místo - neustále dokola - a jejich kroky rázně duněly místností.

Pak se ozval výkřik. Hlasitý a srdcervoucí - až mi ztuhla krev v žilách. Vyděšeně jsem sebou trhla a odskočila ode dveří, jako bych se o ně spálila. Všechny mé instinkty, všechny mé reflexy mi velely běžet pryč a už se nikdy nevracet, ale já tam pořád stála jako solný sloup s vytřeštěnýma očima.

Ozval se další výkřik, tentokrát o něco tišší, ale o to zoufalejší, doprovázen hlasitými vzlyky. Znova jsem sebou cukla a pak jsem pomalu vrávorala dál ode dveří, ruce jsem si tiskla na ústa a snažila se potlačit vřískot, který se mi dral z úst. Jednou rukou jsem za sebou šátrala a hledala svůj batoh - neopovážila jsem se otočit ke kostelu zády - a druhou jsem vytáhla mobil z kapsy a rychle namačkala číslo policie. Jeden nikdy neví.

Konečně jsem nahmatala svůj batoh, pevně jsem sevřela v dlani jeho popruh a přehodila si ho přes rameno. Mobil jsem měla stále v ruce, připravená kdykoliv zmáčknout tlačítko Volat. Napnula jsem sluch, zda-li neuslyším kromě hvízdání větru ještě něco jiného, ale kostel byl stejně tmavý, tichý a ponurý jako před několika málo minutami. Trochu se mi ulevilo. Krev mi tepala ve spáncích a já cítila, jak se mi navzdory teplému podzimnímu počasí chvějí ruce a naskakuje husí kůže. Hladina adrenalinu stoupala. Klid, holka, to chce klid. Zadul vítr, rozcuchal mi vlasy a já se otřásla. Slunce zakryl tmavý mrak a celá ulice se náhle ocitla v pološeru.

Nádech... a výdech. V duchu jsem napočítala do tří, pak se bleskově otočila a pádila pryč. Bleskovou rychlostí jsem se hnala přes zažloutlý trávník směrem k silnici - pryč od kostela a hřbitova. V duchu se mi neustále přehrával výkřik, znova a znova a do očí mi vrhly slzy, jak jsem si opožděně uvědomila, co se vlastně před chvílí seběhlo. Byla jsem dvacet metrů od kostela když se ozvala hromová rána. Vyjekla jsem, škobrtla a obrátila se zpět, mobil jsem leknutím upustila do trávy.
Nádherné starožitné dveře kostela byly rozmetané na padrť. V pantech viselo pouze pár kousků dřeva, zbytek ležel na zemi - nesourodá hromada pilin a třísek. A uprostřed toho všeho stála vysoká a impozantní žena.

Měla na sobě krátké černé šaty, které ostře kontrastovaly s její mléčně bledou pokožkou. Podél obličeje jí splývaly dlouhé černé vlasy, lesklé a hladké jako havraní křídla. Podívala jsem se jí do obličeje a zalapala po dechu, když jsem se střetla s pohledem jejích zářivě rudých očí. Ztuhla jsem, náhle jsem se nemohla pohnout. Stála jsem jako opařená, jen jsem zírala s otevřenou pusou, snažila se zpět ovládnout své roztěkané myšlenky a vysmeknout se z pohledu těch dvou rudých očí.

Žena se pohnula. Ledabyle a znuděně sešla ze schodů, rukou přejela po ztrouchnivělém dřevěném zábradlí a kráčela po cestičce směrem ke mně.

Věděla jsem, že bych měla utíkat, ale... nešlo to. Nemohla jsem se ani pohnout. Do očí se mi nahrnuly slzy bezmoci.
Za chvíli byla žena u mě. Sálal z ní nevysvětlitelný chlad a já se zachvěla. Stála naproti mně a upřeně mě pozorovala. Naklonila hlavu na stranu a přejela mě pohledem. Pak mi pevně sevřela rukou čelist a donutila mě zaklonit hlavu. Zavřela jsem oči. Po tváři mi sklouzla osamělá slza.

"Dokonalé," zašeptala.
Pak ke mně přistoupila ještě blíž, naše tváře dělilo pouze pár centimetrů. Sevřela můj obličej do svých dlaní, její kůže byla na dotek chladná a kluzká, a opřela své čelo o mé.

"Zavři oči," zašeptala tichým podmanivým hlasem. ...Poslechla jsem ji.

Zasténala jsem, prohnula se v zádech a zakřičela bolestí. Bylo to nesnesitelné. Zdálo se mi, jako kdyby se mi něco snažilo roztrhnout hlavu zevnitř. Lebku mi drtil neústupný tlak a já zaúpěla. Podlomila se mi kolena, zůstala jsem viset v sevření té neznámé ženy. Snažila jsem se odtrhnout její ruce od mých spánků, ale bylo to, jako by je měla k mé tváři přiletované.

Pak mě upustila na zem. Schoulila jsem se do klubíčka, vzlykala a zarývala nehty do země. Trhala jsem kousky trávy. V hlavě mi vířily temné stíny a bolestivě narážely do stěny lebky.

Slyšela jsem hlasy - někdo se vedle mě hádal. Pokusila jsem se na chvíli otevřít oči, ale byla jsem příliš zesláblá. Znovu jsem vykřikla. Pootevřela jsem oči a spatřila jsem před sebou dvě ženy. A měly... křídla? Ne, blbost. Znovu mi klesla víčka. Tlak v hlavě zesílil. Sebrala jsem zbytek svých sil a opět na vteřinku otevřela oči. Zamžourala jsem. Stále tam byly ty dvě ženy. Jedna v bílém, druhá v tmavém.

Adrianne... Adrianne, tak se jmenuje tak žena v tmavém, uvědomila jsem si překvapeně. Nevím jak, ale prostě jsem to věděla.

Zalapala jsem po dechu. Křečovitě jsem sevřela oční víčka a celá se napjala. Přicházely další a další vlny bolesti, zmítala jsem se na zemi v agónii a hlasitě křičela.

Bolest pomalu odezněla. Po tvářích mi tekly horké slzy a mé tělo každých pár minut roztřásly záchvěvy. Byla jsem vyčerpaná a vše mě bolelo.

A pak jsem omdlela.


Ležela jsem na holé zemi. Její povrch mě studil, nepříjemně škrábal a stébla trávy mě píchala do obličeje. Co to sakra...? Se zasténáním jsem se otočila na bok. Vyprskla jsem hlínu, co mi uvízla v puse a otevřela oči.

Viděla jsem nějakou... nějakou budovu. Zamrkala jsem. Vše bylo stále rozostřené, ale alespoň jsem rozeznala jasnější obrysy věcí kolem mě. Kostel. Schody. Dveře od hřbitova. Co tady do pekla dělám?

Prudce jsem se posadila, málem jsem díky tomuto prudkému pohybu omdlela a rozhlédla se kolem sebe. Můj batoh ležel na trávě vedle mě stejně jako můj mobil. Zvedla jsem ho, oprášila od trávy a drobných nečistot a podívala se na displej. Na obrazovce bylo číslo policie. Proč bych sakra chtěla volat policii?

Povzdechla jsem si, zvedla se a posbírala své věci. Mobil jsem zastrčila do kapsy a batoh si hodila na záda. Nepříjemně mi hučelo v hlavě a cítila jsem v ní takový podivný tlak. Zamrkala jsem a zatřepala hlavou. Nepřešlo to.
Chystala jsem se odejít, když mi pohled padl na roztřískané dveře kostela. Nádherné dřevo bylo rozmetané na kousky a válelo se všude kolem. Co to je?

Promnula jsem si spánky. Proč si nic nepamatuju? Proč si u všech čertů nemůžu na nic vzpomenout? Co se tu sakra stalo?
V kapse mi zavibroval mobil. S povzdechem jsem ho vyndala a podívala se na displej. Přišla mi SMS... od mámy. Otevřela jsem ji.

Kde jsi, Carol?! Je půl šestý, už jsi měla být dávno doma! M.

Cože? Zkontrolovala jsem čas. 18.36. Ó můj bože, mamka mě zabije.

Hlasitě jsem zanadávala a rychle jsem se rozeběhla pryč. Ke kostelu jsem se už ani jednou neobrátila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera | Web | 17. května 2012 v 21:55 | Reagovat

uah!! ten začátek jsem musela rozdýchat, úplně se mi zvedl tep! a to nebylo jenom tím, že nás od semifinále dělí 20 minut!!! :D :D
vážně jedním slovem...SKVĚLÝ!! ten hřbitov a ...mtrvola?...:)

jinak gratuluji k vítězství, papírky jsou zlo, vždycky se někam zatoulají :D

2 ariven | Web | 17. května 2012 v 22:01 | Reagovat

Wow! Ty jsi fakt talent, tohle je prostě dokonalý! Vážně skvělá povídka tohle, vždycky se do kapitoly zaberu a nemůžu se odtrhnout! :-) A už se těšim na pokračování.

Nojo, papírky...to znám... :D

3 A. | Web | 18. května 2012 v 15:14 | Reagovat

Krása :)

4 Vera | Web | 18. května 2012 v 15:34 | Reagovat

jo plánuji, ale na konečné rozhodnutí jste mě motivovali vy, když jste psali, že by zájem byl. :D jsem docela zvědavá, jaké jsou tvoje představy, jestli jsme se v něčem shodli a tak :D :D

5 Vera | Web | 18. května 2012 v 16:36 | Reagovat

ty kks :D nechceš mi na sebe dát nějaký kontakt?...třeba jenom mail..to co ti chci říct, je moc soukromý na blog :D týká se to tvých odhadů :D

6 Hejlynka | Web | 18. května 2012 v 17:30 | Reagovat

Píšeš moc zajímavě...Tohle bylo hodně napínavé. Máš moc ehzký blog...:-D

7 Anne | Web | 18. května 2012 v 23:40 | Reagovat

Nejako som sa začítala a teraz na obrazov(eč)ku :D mobilu pozerám s otvorenými ústami.
Takmer som nedýchala, je to skvelé :)
Nie je najrozumnejšie čítať odzadu xD tak ja sa vrátim, dám spiatočku a prečítam si tvoje dosť (dosť? Veľmi!) sľubné dielko ^^

8 Maggie Elm | Web | 19. května 2012 v 8:26 | Reagovat

wow, to je nějaká něco na pokračování? je to super napsané, úplně úžasně. Líbila se mi ta číst když k ní přišla Adrianne a řekla dokonalé, nebo když tam máš že se ledabyle opřela. Líbí se mi takové detaily.
Děláš orientační běh? Jednou jsem to zkoušela, mohla jsem být skoro nejlepší čas kdybych si všimla, že existuje i značka pro start a nemyslela si, že začínám úplně jinde:D

9 Moni | Web | 5. června 2012 v 18:51 | Reagovat

Mám strašně neblahý pocit vůči tomu, co se tam stalo... Během čtení mě uchvátily nejrůznější pocity a musím uznat, že se nemůžu dočkat pokračování!
Píšeš naprosto skvěle, Aleo, mrzí mě, že jsem si to nepřečetla dřív, tenkrát jsem četla jen básničky :D Doufám, že ti nebude vadit, když si tě přidám do oblíbených... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama