2. Temné události

29. dubna 2012 v 19:41 | Alea |  Donuť smrt padnout...
Další kapitola... Sice po delší době, ale je tady :).




Šla jsem liduprázdnou ulicí a zuřivě přitom trhala list papíru na malé kousíčky.

"Kdy je to proboha přestane bavit?" zašeptala jsem sama k sobě a hodila kousíčky kostičkovaného papíru vytrženého ze sešitu do polorozbořeného odpadkového koše. Typické. Oni s tím patrně nikdy nepřestanou, co?
Chodím na elitní střední školu, kam chodí buď problémoví synáčkové a dcerky bohatých a vlivných lidí, anebo lidé, co jsou na rozdíl od těch snobů přirozeně inteligentní - jako jsem já. Ale na rozdíl od ostatních dětí této skupiny mám bohužel tu smůlu, že na této škole učí i moje máma.

Nechápejte mě špatně, moje máma je báječná ženská a já ji za to neskutečně miluju, ale to, že učí mé škole a že mám vynikající hodnocení svádí ta individua z mé třídy k různým imbecilním dohadům. Jako například že jsem protekční děcko, nebo že mě moje máma dostala na tuto školu přes postel ředitele atd. Myslím, že si to dovedete živě představit. Takže se dost často stávám terčem hloupých vtipů, jako je například ta karikatura, co jsem před chvílí vyhodila do koše.
A aby toho nebylo málo, ještě ke všemu jsem taková ta hodná holka, co má vždy hotové domácí úkoly, po škole chodí pomáhat do zvířecího útulku, neodmlouvá rodičům, na všechny (i na učitele) je milá a nikdy neudělala žádnou špatnost. Prostě typická slušňačka. A samozřejmě ze mě kvůli tomu mají neuvěřitelnou srandu.

Ne vždy si to ale nechám líbit. Nancy Petersonová už si na mě netroufá ani promluvit od té doby, co jsem ji přede všemi ztrapnila tím, že jsem na ni vyklopila svůj oběd a seřvala jí jako malé děcko. Ale většinou se vyvarovávám nějakého většího odporu. Nechci skončit jako Ellie Woodová, která se mým spolužákům veřejně postavila a kterou kluci od nás ze třídy po škole zmlátili.

Zahnula jsem do ulice a vyhnula se asi osmiletému klukovi na skateboardu, který kolem mě prosvištěl rychlostí blesku. V této části města moc lidí nepotkáte, většina se sem bojí jenom na okamžik vkročit, natož aby si tudy zkrátili cestu domů. Nemá to tu zrovna nejlepší pověst. Před pěti lety tu byla zavražděná mladá dívka a od té doby se roznesly různé povídačky o nadpřirozených silách, které jsou tu všude rozlezlé a o duchovi té dívky, který tu od své smrti straší. Tyto historky ještě podporuje skutečnost, že tu došlo k několika záhadným zmizením a už mnoho lidí říkalo, že tu slyšeli tajemné hlasy a prapodivné stíny, které je sledovaly.

Podle mě je to blbost. Nehodlám si zbytečně zajít přes půlku města, jenom abych se vyhnula nějakému místu, kde podle nějakých cvoklých ožralů údajně straší. Prostě si dali v hospodě pár piv, vzali to tudy domů a lekli se nějaké toulavé kočky. Jsem realista. Nevěřím všem těm pošahaným povídačkám. Což ze mě v mé škole dělá ještě většího cvoka.

Mamka samozřejmě není zrovna nadšená, že si cestu domů zkracuji zrovna tudy. Nemám jí to za zlé, je pochopitelné, že se o mě bojí. Ale nechává mě dělat, co chci, ví, že bych nikdy neudělala nějakou hovadinu.

Tátu nemám - umřelna rakovinu, když mi byly asi tak dva roky a podle mamky to byl ten nejhodnější člověk na celém světě. Prý jsem mu dost podobná, mám stejně kudrnaté vlasy (ale zrzavé po mamce, ne hnědé), modré oči, úzké rty, štíhlou postavu (ale on byl prý narozdíl ode mně vysoký) a výtvarný talent.

A máma... máma se podle mě z jeho smrti nikdy nevzpamatovala. Když mi bylo asi tak šest let, pár měsíců chodila s nějakým chlápkem, ale od té doby nebyla ani jednou na rande. Neustále se vymlouvá, že kvůli prácí nemá na takové věci čas, ale znám jí na to až moc dobře. Je mi jí líto, že takhle trpí, i po tak dlouhé době. Občas, když si myslí, že spím, jí slyším vzlykat ve vedlejším pokoji, kde měl můj otec pracovnu. Od jeho smrti se tam moc nezměnilo - takový náš malý skanzen, který nám připomíná tátu.

Povzdechla jsem si a nakopla plechovku od Coly, která ležela na chodníku. Zafoukal studený vítr, rozcuchal mi vlasy a na holých pažích mi vyrazila husí kůže. Otřásla jsem se. Zrovna jsem přicházela k tmavému kostelíku, který byl stejně neudržovaný jako vše ostatní v této čtvrti. Jeho zeď s oloupanou šedou omítkou byla pokrytá graffity stejně jako zbytky skel v oknech.Vedle otřískaných kamenných schodů stál malý křížek, památka na děsivou událost, která se zde odehrála před pěti lety.

Moc si to nepamatuji, ale vím, že jsem v té době měla chřipku a mamka mě donutila ležet celý týden v posteli, takže jsem měla k nejrůznějším novinkám jen omezený přístup. Když jsem konečně mohla ven, byla toho plná škola. Nějaký šílenec tu zabil šestnáctiletou holku, Emily, a většina lidí sem od té doby ani nepáchne. V televizi potom dalších pár týdnů ukazovaly hrůzostrašné fotky z vnitřku kostela, kde se vražda udála.

Vrah měl údajně dívku vyhlédnutou jako svou oběť, pronásledoval ji několik týdnů, ať se hnula kam se hnula a její nejbližší v různých rozhovorech tvrdily, že Emily měla poslední dny před smrtí takový zvláštní pocit, že jí někdo sleduje a byla dost vyděšená. Nedivím se jí. Podle toho, jak to dopadlo, k tomu měla pádný důvod. Chudák.

Ten osudný den, kdy se vražda udála, šla Emily na hřbitov navštívit hrob své babičky a vrah šel za ní. Emily položila květiny na hrob a vešla do kostela, aby se pomodlila, ale vrah už zde čekal. Pobodal jí nožem a pak utekl. Ona na místě zemřela a jeho chytla za pár dní policie a usvědčili ho z vraždy. A to je celý příběh.

Zadívala jsem se na pochmurnou stavbu a zabořila ruce do kapes. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem přešla ulici a zamířila si to přes zažloutlý trávník směrem ke kostelíku. Vedla k němu neudržovaná cetička vyšlapaná tou hrstkou lidí, co sem občas zavítá. Na kostel navazoval malinký hřbitov obehnaný ztrouchnivělým dřevěným plotem. Byl celý zarostlý, člověk pomalu ani neviděl vrcholku hrobů, které tam stály. Z moře plevele tam vyčníval pouze vysoký a statný dub, který halil hřbitov do ponurého a všudypřítomného stínu.

Vyšla jsem schody vedoucí k tmavým dřevěným dveřím kostela, posadila se chladný kámen a zády se opřela o hrubou zeď.

Celé toto místo je dost depresivní, když vezmeme v úvahu, že před pěti lety to bylo celkem útulné a příjemné.

Chvíli jsem jen tak seděla a pozorovala dění kolem sebe. Nikdo sem nechodí, takže jsem se nemusela obávat, že mi někdo vynadá za to, že tady zbytečně okouním a posedávám. Povzdechla jsem si a vytáhla jsem z kapsy mobil. 16.10. Měla bych už jít. Mamka mě určitě zabije, když přijdu déle jak v pět hodin. Se supěním jsem se zvedla a oprášila si oblečení. Už už jsem chtěla odejít, když jsem zevnitř kostela uslyšela hlasy. Někdo tam byl.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ariven | Web | 10. května 2012 v 18:35 | Reagovat

Fakt skvělý! Úžasně píšeš, přidám si tě do oblíbených odkazů ;)

2 Moni | Web | 5. června 2012 v 18:39 | Reagovat

Aleo, musím rychle číst dál, protože jsem vcelku napnutá, kdo v kostele bude. Určitě se v další kapitole dovím moc zajímavých věcí. A to, že je tahle povídka o andělech, mě čím dál víc postrkuje ke čtení.

3 ama | 6. listopadu 2012 v 21:55 | Reagovat

to vypadá opravdu dobře. dobré nápady a krásně napsané. možná by to mohlo být trochu delší :D ale to je jen můj subjektivní požadavek.

4 muslim wedding dresses | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 8:02 | Reagovat

great stuff Tong really enjoyed this article, i'll read a bit more on the site soon after i'm done with my work! Smile
http://www.movedress.com/prom-dress-function-occasion.html

5 Tewie | Web | 18. února 2013 v 19:22 | Reagovat

Emily? Nebyl to ten bělostný andílek z minula?
Jinak dobře znám tu bolest z neúplné rodiny.
Taky v ní vyrůstám... bez táty to není žádnej med.
Stejně je obě i takhle na dálku "obdivuji" :)
Píšeš moc pěkně, chválím a pokračuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama